profesor Wolf a docent Brebent * professor Wolf and docent Brebent

* lidi, já opravdu ráda v noci spím. jsou pryč ty časy, kdy jsem protančila, nebo častěji asi spíš prošila celou noc. naučila jsem se snad už ctít potřeby svého těla a k nim dostatečný spánek patří. Sokol říkal, že má to maškarní, a já stále myslela, že až v pátek. ale pak odpoledne, tuším v úterý, říká: mami, a jakou si mám vzít masku?

ale dyť to budete mít až v pátek. 

(řekla jsem, ale už mi hlas maličko vibroval nejistotou. já se totiž znám.)

mami, ne, zejtra to je. vůbec nikdy jsem neřek, že v pátek.

aha.

a jéje. 

teď jsem někde četla, že vitamín C pomáhá člověku lépe vnímat čas. netuším, co je na tom pravdy, ale asi bych se měla předávkovávat tímhle vitamínem pětkrát denně, protože čas je pro mě celý můj život tak trochu tajuplně neznámá veličina. 

neumím s ním zacházet. musím se pekelně snažit a soustředit, abych nezapomínala. abych stíhala. abych jen prostě žila v tomto smluveném čase (protože o jeho reálnosti by se daly vést dlouhé diskuze, a to tady nehodlám teďkonc rozepisovat). všechno si píšu do kalendáře. moc, opravdu moc se snažím.

ale jéje. zítra je maškarní.

sedla jsem za stroj a šila. nevím proč, ale nesnáším maškarní a nemám ráda vlastně ani masky. uf, ulevilo se mi podivuhodně, když jsem si to přiznala. ačkoli jsem za svůj život několik masek pro děti vypotila, nemám to ráda. říkám si, dám si s tím tolik práce, oblíkne si to na chvilku a pak z toho hned vyroste. prostě si to neužívám.

ale tentokrát to bylo jinak. střih z nové Burdy. krásná maska lišky. ale nemám oranžovou. oranžovou teplákovinu shánět a platit jen kvůli jednodenní, byť fešácké lišce se mi totiž opravdu nechtělo.

mami, nemáš ještě tu šedou, jak jsi mi z ní šila mikinu? že by nebyl za lišáka, ale za vlka.

aha?! no to je geniální. a šedivou mikinu s ušima unosí i normálně do školy! ani ty tepláky se neztratěj!

byla jsem nadšená. díky, Opičko, za ten nápad.

jenže jsem trochu zaspala, takže jsem se hrbila za strojem ten den hluboko do noci a druhý den ráno se po bytě ploužila jedna bledá pěkně vyvoraná myš. jenže ta myš byla úplně nadšená z krásnýho šedivýho a upovídanýho vlka.

maminko, jéééé,  to je kráááásnej vlk, moc moc moc ti děkuju!!! (mlask!) já se tak těším, že jsem vlk, víš, teď si to ještě sundám, abych to neumazal a pak, ve škole....mluví a mluví.

* když O přiveze Sokola domů a blíží se ke dveřím, už zdálky slyším dětský hlásek. když byl Sokol malej Sokolík, ale teda ještě úplně malinkej, tak nemluvil. zatímco v jeho věku se jeho sestra vyjadřovala v košatých souvětích (jako jo, šišlala, ale v souvětích!), on mlčel. neřek ani haf, ani mňau, mlčel. anebo ze sebe vytlačil jeden jediný zvuk, který se nedá ani napsat,  na to neexistujou písmenka, říkali jsme tomu kachna. ukazoval na věci a dělal pořád ten jeden zvuk. 

jak dělá pejsek?
* ta jeho "kachna".*
jak dělá kočička?
* zase "kachna".*

dlouho mu to vydrželo. nerada to přiznávám, ale obávala jsem se chvilkama, zda je hošík zcela v pořádku...? ukazoval prstíkem a dělal ten kachní skřek úplně na všechno, měl hodně významů. nakonec tenkrát ještě ani nebyl Sokolem, říkali jsme mu Kachna. tehdy jsem si vzpomínala na kapitoly z vývojové psychologie, když jsem se učila na státnice...no jo, kluci jsou trochu opožděný, teda sorry, prostě pomalejší ve vývoji než holky, jen na začátku, víš, vždyť přece víš. tak si počkej. 

takže jsme si počkali.

netrvalo dlouho a přišel výbuch. raketový start řeči, od kachny se odpíchnul náhle do množství slabik a šišlavých slov. mnoho slov a mnoho významů, mnoho vět a souvětí. kočička, pejsek, kravička a ovečka, kachnu už uměl. měli jsme radost!

tenkrát nás ještě nenapadlo, že jednou budeme s nostalgií vzpomínat na celkem klidnou éru nemluvněte a na zvukově úsporné období Kachny. na období klidu. od té doby totiž u nás doma je ticho, jen když Sokol usne. jak se rozmluvil, už tu pusu od tý doby nezavřel. komentuje všechno, i sebenevýznamnější událost. pořád se ptá. líčí příhody ze školy, popisuje svoje duševní a intelektuální pochody. bombarduje nás přívaly slov, řeky slov se valí v záplavách. my všichni víme, že je skutečně obdařená osobnost se zajímavým nitrem. chceme mu pomoct se rozvíjet.

ale. 

jenže. 

jenže! 

pozorně ho poslouchám. odpovídám mu na jeho otázky, něco doplním k jeho zajímavým myšlenkovým procesům, něco mu vysvětlím. ale pak přestanu stíhat. mít neustále našponovanou pozornost, vnímat ho na sto procent, prosívat si významné informace od množství banalit...uf. někdy mám fakt dost.

usměju se, když slyším, jak přichází domů, poznám to podle drnčivého hlásku, který se blíží. usměju se, ale někdy, někdy možná trošinku ...bojím se to napsat. někdy malinko, jen tak na okraj, mě napadne, že bych se na chvíli někam schovala....hm. jen tak, prostě si trochu odpočinout, užít si ticho. 
ticho! 

ticho!!!  

zkouším s ním držet krok. být dobrá máma, pomoct mu růst. miluju ho, to je jasný...ale někdy, někdy je ho na mě prostě moc.

když jsem tuhle slyšela zase, jak se blíží domů, podle známého zesilujícího se drnčení dětského hlásku...otevřela jsem dveře a vypadlo ze mě:

a jéje. docent Brebent.

cože, haha, cos to řekla, mami? ptá se Opi.

docent Brebent. zas má přednášku.

hahaha, to je dobrý, Sokole, seš docent Brebent! chechtala se.

nejdřív se urazil. jenže to nepomohlo, nám se prostě docent Brebent hodně líbí. 

a tak si ho taky oblíbil. dneska ráno zpíval parafrázi na Klusovu písničku (naše děcka milujou Tomáše Kluse) Dobré ráno a místo dobré ráno všem lidem tam dal dobré ráno s Brebentem. nasmáli jsme se.

a jak šel za vlka na maškarní, říkáme mu taky profesor Wolf. profesor Wolf a docent Brebent jsou kámoši. ať už oba zloběj, jak chtěj, anebo brebentěj děsně chytře od rána do večera a tu tlamu prostě nezavřou, tak my je stejně oba milujeme!

p.s. za všechny geniální fotky děkuju Opičce.
p.p.s. ocásek byl všitý provizorně jen na maškarní, teď už je odpáraný a nová vlčí teplákovka už se nosí. každej den. strašně mu sluší, ne?

♥