tanečník * tiny dancer

vždycky to dělal. odmalička něco produkoval. má smysl pro hudbu a pro rytmus, něco si broukal, na něco neustále hrál, do něčeho neustále mlátil (to dělá k mému vzteku dodnes :), pohyboval tělem, předváděl se.

časem to stále víc začínalo mít podobu tance. ale ne jen tak ledajakého tance. toho jeho tance.

jeho tanec je prostě jeho. asi nikdo jiný takhle netancuje. slyšel hudbu, a už o sobě nevěděl. to malý dítě se svíjelo a kymácelo, rozhazovalo ruce, prostě hudbu vpíjelo do sebe a prožívalo ji, prožívalo ji pohybem.

on a hudba, jako jedno.

někdy ho pozoruju a vím. já prostě vím. mám to totiž taky tak. tanec potřebuju nezbytně ke svýmu životu, jen tak pro sebe, doma, odmalička. teď i v lese, když běhám, prokládám klus tanečními kreacemi na cestě, pod kmeny smrků, na louce...prostě musím. já ho vidím a rozumím mu. jednota těla a hudby, je to krása.

často jsme ho viděli při fotbale na hřišti, jak běh a přihrávky prokládá tanečními figurami.

nech toho tancování, tady seš na fotbale! řekl trenér. a tím k naší lítosti skončil Sokolův fotbalový tanec.

ale Sokol je nezmar. když si něco umane... on netlačí. on je v podstatě jemný a kultivovaný. což mu ve fotbale moc nepomáhá, pravda, ale v tanci naopak zase ano. cítí hudbu, cítí pohyb, cítí emoce zvuků...

ale i tak, co chce, za tím jde. a daří se mu to. nevím, jak to dělá, když za tím nejde nijak tvrdě, ale stejně se dostává k cíli. hlavně má jasno. kam jít. co chtít.

ve druhé třídě si připravil tanec na oblíbenou písničku, vyhrál s ním třídní soutěž talentů na školním výletě. tehdy jsem viděla, že tohle je výrazový tanec. nebál se vystoupit.

ve třetí třídě, ve svých devíti letech, připravil si svůj tanec na školní akademii. měsíc denně trénoval. ponořený do pohybu. ladil detaily, naprosto soustředěný, zkoušel. vybral si svou oblíbenou píseň. viděli jsme, že je dobrej.

celý to je jeho choreografie. každý z nás mu řekl jen pár připomínek, co se nám tak zdálo, že by mu pomohlo k lepšímu výsledku. všechny ty připomínky si vzal k srdci a jeho tanec se postupně vylepšoval.

nakonec jsem mu řekla:

Sokole, máš v sobě něco výjimečnýho. můžeš to dát lidem skrz svůj tanec. můžeš jim dát něco krásnýho, co je potěší. jdi a dej jim to.

a on to prostě udělal. šel a dal jim to.

byla čtyři představení. čtyřikrát plné divadlo. už po první akademii mi psala jeho paní učitelka třídní, že to je krásné představení. že po jeho vystoupení celé divadlo stálo. 

první standing ovations v devíti letech.

Sokole, prej celý divadlo tleskalo a stálo, to se ti to asi hodně povedlo, ne?

no já nevím, asi to nebylo špatný. ale já to nevím, že stáli, já do hlediště neviděl.

ani mu to nestouplo do hlavy. prostě to neprožíval. stáli nestáli. on prostě tancoval dál. ještě třikrát.

malej Karko zase tancuje, jdem se dívat! říkal jeden pan učitel ostatním v zákulisí a šli se dívat. říkala Malina...

maminka jedné paní učitelky na akademii nechtěla jít. ale když slyšela o Sokolovi, jak tancuje, šla. aby ho viděla.

na čtvrté představení jsme přišli. přihopkal na pódium a začal to rozjíždět. kolem nás ticho. občas nadšený pískot.

zírali jsme. to, co nám denně předváděl v obýváku, najednou vypadalo jinak. naprosto soustředěný, naprosto přesný. některé pohyby jak vysoustružené. vychutnané a dovedené k dokonalosti svého druhu. to byl úplně jiný tanec. před lidmi tančil jak ryba ve vodě, jak ve svý kůži, něco zacvaklo, do skládačky zapadl poslední dílek a on byl ve svým živlu. tančil jak o život. jako kdyby teprve plné divadlo mu dalo motivaci, sílu, přesnost, drajv.

zírali jsme a ani nedýchali.

tyjo, to neni možný, řekl někdo vedle nás.

když dotančil, zvedla se vlna ohromného potlesku.

on to prostě udělal. šel a dal jim to.

pak jsme dostávali esemesky. pochvaly při náhodném setkání. lidi si pamatovali. trochu je to nadzvedlo. šokovalo. ozvali se a pochválili. mnoho se jich ptalo, kde se to naučil. nikde. to on sám, říkali jsme. jeho vlastní choreografie.

chtěli jsme ho už dřív dát někam na taneční kroužek, aby se vyvíjel. ale nevěděli jsme kam. on se nehodí ani na klasické tance, ani na moderní, hip hop a tak. balet asi taky nebude to pravé. potřebuje vyjádřit sám sebe, jak cítí hudbu, to je to vzácné, co je v něm. ale netušili jsme, kde se tohle učí. tak  jsme si řekli, že asi nejlepší bude přihlásit ho na tanec do nejbližší ZUŠ.

celé prázdniny mě bombardoval otázkami:

a kdy bude to tancování? budu tam moct chodit? já bych tam moc chtěl, maminko. prosím tě, přihlaš mě včas, ať mě vezmou.

ujistila jsem ho, že to bude naše priorita. že tancovat prostě bude.

hned první školní den šli s taťkou do zušky se přihlásit na tanec. ale zjistili, že talentovky jsme propásli, ty už byly. paní učitelka ho chtěla zkusit, co umí, tak mu řekla, ať něco předvede, a on nic. nepočítal s tím. nic ze sebe nevypotil. měl předvést žvejkačku a on ze sebe nic nevyžvejknul. prý už nemají moc míst. hrozilo, že ho nevezmou.

a to jsem se lekla. ten kluk tak moc chce tancovat.

odhodlala jsem se a poslala jsem paní učitelce video, které zrovna před pár dny Pavlík dokončil a dal na youtube. Pavlík je dobrej. je mu asi šestnáct, ale videa dělá naprosto profesionálně. a Pavlíku, díky, ty jsi zachránil Sokolovu taneční kariéru!

když jsem paní učitelce poslala video, odpověděla, že je nadšená. že má Sokol ohromný talent. že okamžitě volala své kolegyni a bývalé žákyni do Prahy a hodinu rozebíraly jeho čtyřminutové video!

zírala jsem.

druhý den jsme vezli Sokola na jeho první taneční lekci. paní učitelka dovolila, že může přijít na dvě vyučovací hodiny. jinak všichni mají tři hodiny, ale Sokol může přijít na dvě. ještě ale nebyl přijatý a nebylo jasné, jestli ho vezmou. vyzvedli jsme ho ve škole a nestíhali jsme jet domů, takže jsme někde splašili takový šílený tepláky, naprosto nic podobného tanečnímu úboru. visely na něm, dlouhý a široký a zářily všemi barvami, trochu psychedelie a trochu psycho.

paní učitelka ještě před začátkem hodiny si nás vzala stranou. řekla, že Sokol má ohromnej talent. že to asi tušíme. že by ho ráda učila, ale nemá na to dostatečné vzdělání. nechápali jsme. ta paní je zkušená bývalá baletka. má vysokou školu a titul Mgr., aby mohla učit děti. učí děti už léta. ta že by neměla dostatečné vzdělání?!?

řekla, že Sokol nemá žádnou formu a tím je právě osobitý. když ona nebo někdo jiný ho bude učit, hrozí právě to, že mu vnutí nějakou formu a zkazí to, čím je výjimečný. řekla, že pro něj se například vůbec nehodí klasický balet, protože tam je to hodně o drilu a formě, a tam by zcela zanikl jeho talent. lapali jsme po dechu. ale vnímali jsme, že je pravda, co ta paní říká. mluvila o učení desetiletého chlapce jako o velké výzvě. mluvila o učení nadaného chlapce s velkou pokorou. nejradši bych ji objala a dala jí pusu. řekla to, co jsme sami s Mužem cítili.

řekla, že si Sokola učit netroufá, že v učení takto vybavených dětí nemá praxi. že na to jsou potřeba jiné metody. ale řekla, že se bude dál vzdělávat. že si už včera objednala knížku, aby věděla, jak na něj.

ta paní si objednala knížku kvůli Sokolovi, běželo mi hlavou. bude se dál vzdělávat kvůli němu...zírala jsem!

 řekla, že o něm diskutovala s kolegyní, která studovala Duncan Centre v Praze. taneční konzervatoř. a tam že prý učí tak, jak by to Sokol potřeboval. jak to prý přesně odpovídá jeho talentu, jeho vybavení. prý tam by to měl zkusit.

byli jsme šokovaní.

pak Sokol vplul bos ve svých úděsných teplákách mezi krásně oblečené holčičky v baletních oblečcích a piškotech. byl tam jedinej kluk. šli jsme ho vyzvednout po dvou hodinách, hopkal v šílených teplákách mezi holčičkama a svítil jako žárovka. naprosto blaženej. paní učitelka nabídla, že tam může zůstat celou dobu, až do konce.

tak co, chceš tady ještě hopkat s holčičkama?

vehementně kývá hlavou. jestli to nevadí?

takže svítil a hopkal celou dobu.

ještě jsme pořád nevěděli, zda ho pan ředitel na tanec přijme, ale koupila jsem mu jeho první piškoty.

já ti je objednám.

ale ještě nejsem přijatej, mami. tak aby to nebylo zbytečný.

to je jedno. chceš tancovat? 

jo, chci.

tak budeš tancovat. tady, nebo jinde. když chceš tancovat, tak prostě budeš.

a chceš tancovat i delší dobu, ne? třeba i za rok?

jo, mami, jasně, že chci. fakt chci!

tak objednáme rovnou dvoje, když už platím to poštovný.

moc děkoval a celej svítil.

něco někam zaklaplo.

tady je jeho taneční úbor, co jsem mu šila.

a přeju krásné dny. a splněné sny.