My photo
calenndula@gmail.com možná že něco i na zakázku..., máte-li zájem. zkuste napsat. platba i v naturáliích, třeba dobrý domácí med...

April 11, 2017

výročí * anniversary







































































































*



víte, já jsem strašně ráda vdaná.

myslím, že bych asi nebyla ráda vdaná za kohokoli. ale mít za muže Muže je moc fajn. když se o mě dlouhou dobu ucházel, já to nejdřív nechápala. ale pak, v jednom okamžiku mi to došlo. stála jsem vedle něj a věděla, že je to On. od tý doby to prostě vím.

ty společný roky stály za to. nebylo vždycky všechno růžový, ale má cenu na tom pracovat.
jsem staromódní, v manželství věřím. jít do toho naplno a pořádně. dát si ten slib. možná to není vždycky "dokud nás smrt nerozdělí". možná někdy není špatný opustit mrtvý věci, nejezdit dál na mrtvým koni, neničit se. někdy to prostě nemá smysl. 
ale pokud to jen trochu jde, snažit se a pracovat na tom, aby to bylo hezký, abychom si rozuměli, abychom tvořili domov a bezpečný zázemí pro naše děti a pro nás samotný, to smysl má.
taky věřím ve slib. nic proti jakýmkoliv formám soužití. taky chápu, že jsou různé fáze vztahu, že je vývoj, jsou různí lidé...nic proti, každý to má jinak a je to v pořádku. jen prostě já jsem ráda, že mám manžela a ne "přítele". jmenujeme se stejně i s dětmi a jsme jedna jednotka, pro mě je to víc než jen papír, je to síla svýho druhu, kterou máme společnou. síla jednoty...vnímám v tom to, že jsme se oba rozhodli brát ten vztah opravdu vážně a zodpovědně i se všemi důsledky, příjemnými i nepříjemnými.

není to žádná sranda. zamilování opadne po pár letech. okouzlení vyprchá. máš spoustu práce a povinností kolem malých dětí a najednou koukáš, kdo to vlastně je vedle tebe. už ne ten mladej hezkej kluk, co na tebe pískal pod oknem a vždycky se na tebe smál. je tu ňákej unavenej taťka, tu a tam šedivej vlas, nějaký to kilo navíc. u nás to bylo hodně kilo, mimochodem. brala jsem si makrobiotika kost a kůže a postupem času se z něj vyklubal strejda o 30 kilo těžší.

ty jsi mě tak trochu oblafnul, víš. řekla jsem. sbalil jsi mě ve svým jediným krátkým hubeným období!
no a co, to bych moh říct to samý. ty ses taky změnila.

a je to tak. když si mě bral, taky netušil, že se z dívky v plné síle s jiskrou v oku stane nejen utahaná matka, ale dokonce i povyhaslá sotva chodící troska neschopná normálně fungovat a pracovat.

bylo to hustý, hodně hustý. taková hodně hutná tmavá polívka, co nám život uvařil. pak nám oběma přidržel ruce, abychom se nemohli bránit, chytil za vlasy na zátylku a ponořil celej obličej do smrdutý břečky. 
a žer!
a tak jsme si to vyžírali.

a tady jsem začala zírat. chodil do práce. vydělával. uměl přebalit dítě, uměl uvařit. dovezl mě k doktorovi. dovezl mě na pohotovost. osušil slzy. koupil mi bylinky. pověsil prádlo. kopal kořeny bylin. pak se koupal ve vlastním potu a kousek po kousku ty kořeny kuchyňským nožem porcoval. sehnal mi léky. dojel pro ně za hranice. zaplatil je. vždycky mě podržel. roky to vydržel. vždycky mi věřil a dodával odvahu jít dál a dál hledat řešení, i když to vypadalo beznadějně.
kurnik, co pak znamenají šediny a kila navíc?! (a mimochodem, mně nikdy šediny nevadily, mně se šedivý vlasy líbí. u žen i u mužů, často jsou krásný. stárnutí je přece přirozený.)
tenhleten chlap by mohl vykládat litanie o tom, jaký to je těžký mít doma nemocnou ženu. dlouhý roky se mohl utápět v melodramatech svýho těžkýho osudu. tenhle chlap si mohl možná i najít jinou, čerstvější ženu. nový koště vždycky líp mete než to starý. ale vlastně mě to tehdy ani nenapadlo, že by to chtěl udělat. nenapadlo mě to, nikdy mi k té myšlence nedal ani nejmenší důvod.
tenhleten chlap nikdy ani necek. přede mnou ani před ostatníma. ani nepípnul a ani se nezatvářil. bez mrknutí oka dělal, co bylo třeba.

nakonec je všechno jinak. bylinami a jídlem jsem se znovu narodila, uzdravila. tak ráda mu chystám svačiny. tak ráda mu šiju oblečení. milovala jsem ho i s těmi kily navíc. miluju jeho šediny. krása člověka září z nitra.
on mi neřek: jsi utahaná nemocná mamina, už mě nebavíš. 
řekl mi miláčku, vezmu děti na výlet, ať si tady odpočineš.


hledala jsem a našla ten správný způsob. dala jsem péči svýmu tělu a duši. dávám tuhle péči i rodině. tu, kterou považuju za nejlepší. přijal s důvěrou nový životní styl a jí jen mnou připravené jídlo. vrátilo se mu jeho tělo, zdravější, silnější, štíhlejší, vrátilo se nám oběma. nestrádá, netrpí hladem. dopřeje si dobroty. po dvou měsících nové stravy mu odešel celoživotní astmatický kašel, jako bonus (hlavně pro mě, chichi) přestal dokonce i chrápat, má o dvacet kilo míň, zas má zdravou barvu. 

nedávno náhodou pohledem zavadil o mé břicho.
ty jo, ty už brzy budeš mít ty...jak se to... no, břicháče. teda ne vlastně, břišáky!
otočila jsem k němu pohled a malinko pohnula krkem, sklonila hlavu. břicho se mi zavlnilo, ony tam jsou, však já vím.
jé, hele, ty je už máš, fakt že jo?
tak tyhle břišáky, miláčku, já už mám tak asi rok, víš. prohlásila jsem s ledovým klidem. 
děti mi je chválí, jen ty sis jich ještě nevšim.
zatvářil se zmateně a rozpačitě.
pak jsem se rozchechtala.
já jsem se ti s nima nechlubila, ani se tu neproducíruju půl dne polonahá, tak sis nevšim, no. to nevadí! já přece vím, že se mi díváš především do očí, a je pro tebe atraktivní hlavně můj sexy mozek. 
ne, řekl
pro mě jsi atraktivní celá. a vždycky jsi byla. s břišákama i bez nich.
i když jsi tu ležela úplně vyřízená, i když teď běháš v lese. 


zlatej, skvělej, dobrej Muž.

a vo tom to je, bejby.

.



*


neměli jsme snubní prstýnky. já ten svůj ztratila a Muž...někde ho válí v šuplíku. to nevadí. vlastně se mi nějak i ulevilo, jak ze mě někde ta věc spadla. s těmi prstýnky byla spojená historie, kterou možná opravdu není potřeba nosit na těle. 

Muž prsten nikdy nenosil žádný. chápu to. není mu příjemný pracovat rukama, když by se tím prstenem mohl někde zachytit...
teď ale vyrobil prsteny nový, vytepal mosazný drát. dostala jsem prstýnek a měla ohromnou radost. je mi úplně šumák, že není zlatej. mně se moc líbí ty stopy, plošky po kladivu, jak ten kov Muž tepal. nosím ten šperk velice ráda.
taky je zvětšovací, zmenšovací - to je praktický. dokonce ho teď nosí i on. někdy :)



*



poslední dny mám nějakej virus. není mi zle, fungovala jsem normálně, akorát nemám chuť běhat a cvičit. to je dost výjimečný. trochu utahaná jsem byla. 

ráno, když jsem se probudila, už mi Muž přál. v ještě vyhřáté posteli jsme si říkali, za co si navzájem děkujeme. byla to chvíle vyhřátá i u srdce jak ta postel.
odpoledne děcka odjely na kroužek a měly spaní ve škole. moc se těšily. nabalila jsem jim s sebou jídlo a pak..oddechla jsem si a odpočívala. 
večer přišel Muž a slavili jsme výročí. na tu oslavu jsem měla ještě kousek pestrého zmrzlinového matcha dortu v lednici. kešu sýr a semínkovou vita čabajku. 
on si dal trochu. já moc ne. měla jsem předtím ty oříšky totiž ;-) a ty já mám nejradši. poděkovali jsme si, že jsme to spolu vydrželi.  nakonec s ním vydržet není vůbec těžký, jsem tak ráda za něj. a dali jsme si dárky. ušila jsem mu peněženku. 
dlouho jsem Mu ji chtěla ušít. roky nosil ode mne peněženku s vyšitou rybou. už ji místy i roztrhal a už jsem ji i spravovala. chtěla jsem mu ušít peněženku novou a věděla jsem, že mu ji chci udělat tenčí, prostorově úspornější. oni chlapi většinou nepotřebují tolik přihrádek. a nosí ji v kapse, není potřeba, aby byla moc tlustá.


vybrala jsem látku. žraloci se mi moc líbí. nápad na peněženku jsem nosila v hlavě dlouho...a pořád ne a ne se k tomu dostat. ale když už jsem se do ní teď pustila, šlo to jak na drátku. moc jsem si to šití užila.

dostala jsem kytku a krabičky s kytičkama. pak jsme seděli na gauči a koukali na filmy. možná se to zdá jako obyčejný, ale my takhle neseděli...já nevím, roky? já na gauči nesedím a na filmy se nedívám. pracuju většinou do noci. šití mě baví víc než filmy. 
kdysi jsem asi měla jakýsi náznak kariéry, strašně důležitý práce to byly, už si moc ani nevzpomínám...ale teď...bez nadsázky, nepřeháním: dosáhla jsem vrcholu své kariéry jako žena v domácnosti. šiju rodině všechno od spodního prádla po kabáty. když jsem doma, tak se o ně chci hezky postarat. taky to jídlo...nic hotovýho si nekoupíme. teď trochu víc suším a mixuju a klíčím než vařím...a on teď taky má opravdu náročný pracovní období... takže jsme vedle sebe seděli a koukali, povídali. něco tak obyčejnýho, ale pro nás tak výjimečnýho. moc jsem si to užila. nakonec jsem byla ráda i za ten bacil, že mě zpomalil a umožnil mi posedět si na pohovce s Mužem.

a tak myslím, že má cenu na tom pracovat. vydržet, nevzdávat to. starat se o sebe. nedorozumění si vysvětlovat. hodně si povídat. co nejvíc být spolu. objímat se. někdy se držet za ruku. jen tak spolu pobýt. dodneška si totiž to bytí s ním skutečně užívám. je to prostě příjemný. je to milý. kdysi napsal písničku pro mě a v ní zpívá znám tě a mám tě rád.


nejvíc si vážím toho, že mě zná a má mě rád. někdy i přesto, že mě zná, má mě pořád ještě rád. a já jeho. protože nejsme dokonalí, ale jeden pro druhýho chceme být lepší.

a vo tom to je, bejby.

*

8 comments:

  1. Krásný, je skvělé, že máte jeden druhého a stojíte při sobě.
    Hezké výročí oběma ;)

    ReplyDelete
    Replies
    1. děkuju za přání! vyřídím.
      krásné jaro přeju :)

      Delete
  2. Co víc si přát, než jak dva stromy vedle sebe růst k nebi a při vichrech se navzájem podpírat...

    ReplyDelete
    Replies
    1. to je krásné.
      děkuju, Magdi.
      a máš pravdu. co víc si přát? ono tohle je už dost.

      Delete
  3. Calenndulko, psala jsem Ti jedenáctého mail, snad nezabloudil…Na odpověď nespěchám!

    ReplyDelete
    Replies
    1. Rozmarko, nezabloudil, moc mě potěšil. teď mají děti prázdniny a povinnosti se nějak nakupily. já odpovím, až bude volněji. krásné Velikonoce přeji.

      Delete
    2. Aha, mně se pořád ukazuje jako nedoručený, tak jsem si trochu dělala starosti…

      Užívejte a užívejte se!

      Delete