co jsme jedli v březnu VI - svíčková * what we ate in march

když jsem dostala už zmíněnou kuchařku Tajemství syrové stravy jako dárek k mixéru a pročítala ji ve vaně, nad "svíčkovou" jsem se pousmála. ech, proč dělat takovýhle brikule se syrovou zeleninou? normálka upeču zeleninu s krůtím, ne?

střih, o pár měsíců později: plně soustředěná zachmuřeně hledím do kuchařky, plním mixér, odměřuju kokos, melu koření, krájím mrkev a petržel a celer... prostě dělám brikule, spoustu a mnoho brikulí kolem syrové zeleniny!!! 
během přípravy knedlíku jsem v roztržitosti během jedné vteřiny rozbila nádobu k mixéru. no kruci! to je blbý, hodně blbý. těsto na knedlík mi ohodilo triko, obličej, vlasy a půlku kuchyně, mohla jsem však být ráda, že mi ostrá plastová střepina  nevypíchla oko. chvilku jsem to rozdejchávala a vyrovnávala se s tím. bylo mi to líto. vím, že Muž se zlobit nebude, on je neskutečně dobrý. ale stejně. kruci, to je pech.

jak to ale dodělám bez mixéru? uklízela jsem kuchyň a převlíkala triko a už mi to vrtalo hlavou. přeci tu svíčkovou musím dodělat! tak jsem se sebrala a s pomocí odšťavňovače, struhadla, mlýnku na kafe a ponorného mixéru jsem to dala. uf. pak přišla Dívka ze školy a kroužku a společně jsme zasedly k jídlu. 

před jídlem dám ruce nad talíř a rukama mu pošlu pohlazení. poděkuju v sobě za pokrm Matce a na malou chvilinku sepnu ruce, hlavu skloním. dělám to vždycky doma, když jím někde venku, nechci dělat divadla, ale chybí mi to. tak třeba aspoň nějak jako náznakem si ruku dám k srdci a malinko ukloním hlavu...hlavně nenápadně. já vím, že nemusím. ale tak to cítím.

takže nejprve květáková polívka s hruškovou omáčkou...no jejda. byla dobrá.

a pak, pár knedlíků ze sušičky, omáčka a kokosové mléko - smetana z plechovky a místo brusinek rybízovodatlová marmeláda. sice není raw, ale je bez cukru a  neskutečně se k tomu hodí. navrch pár alfaalfích výhonků...

ještě mě napadlo, jestli přeci jen všechny ty brikule stály za to. jestli to není akorát zbytečně pracný jídlo, jehož příprava je dá práci a ten efekt za to nestojí...?

ale pak. seděly jsme a krájely si knedlíček a nabíraly omáčku a trošku kokosové smetany a trošku marmelády.... znáte to, jak vám někdy jde mráz po zádech? takový ten pocit, když zažijete něco opravdickýho, krásnýho, velkýho? cítila jsem, jak mi jede mráz ne po zádech, ale v břiše. moje útroby zalil pocit slasti, přesně jsem cítila, jak sahá ten mráz a ta slast od úst až dolů k bokům. po prvním soustu se proťaly naše fascinované pohledy.

ty jo...tyjo!!!  to je teda naprosto, ale naprosto skvělý!

to je fantastický, mami. úplně luxusní! já chci jíst taky raw s tebou.

jo, jasně. to je, viď. když budeš chtít maso, tak si dáš, já vím.

mami, já cítím, že je to živý, tak silný, já v tom cítím tu Zemi, fakt že jo.

já taky, ty brďo. já taky.

pak jsme se jen ponořily do tý rozkoše, do tý slavnosti Matky Země, do níž se proměnilo tohle jídlo. všechno uvnitř tebe juchá, z jídla jdou jakýsi vibrace a záře a ty cítíš, že jde přímo do tebe. že tvý tělo jásá, s nadšením tu záři přijímá a každá buňka zpívá.

a já si vzpomněla, jak jsem se ušklíbala nad těmi recepty. jak jsem nevěřila, že živá strava je skutečně tak živá. jak jsem si myslela, že to naprosto není pro mě.

chci si to pamatovat. abych příště nebyla tak moc chytrá, abych příště, když něco neznám, nechala svý ego mlčet. aby mi příště tyhle zbytečný postoje nebránily najít cestu.

ale hlavně, jsem tak šťastná, že se právě teď tohleto děje. to nevysvětlíš. to se musí zažít.

tak jo. hezký dny přeju.