košilky * tiny shirts

*

Skrytost oblékla se

do Světla

abychom dotkli se jí

a srdce provoněno

tichem bylo

v úžasu tonuli jsme v Jeho

hlubinách

a nic se stalo vším...

Jsme stále Jedno i když oči se

nesetkávají

autorka: Ztepilá Sosna

*

den je obzvláště hebký, když přijde báseň ve zprávě. moderní technologie ve službách krásy a blízkosti. děkuji, Ztepilá Sosno, přítelkyně.

dlouhý rozhovor, ve kterém opět vidím, za co všechno si jí vážím. dlouho se třeba nevidíme, ale to nevadí, jsme stále Jedno. děkuji Ti za přátelství, za inspiraci, za moudrost.

slova, která napsala, Skrytost oblékla se do Světla, myslím na tu skrytost, když běžím lesem a všechno to skryté se náhle dere ven z půdy, účinkem Světla z tmavých větví tryskají miniaturní erupce lístků. zastavuji se tu a tamhle a pasu se. trhám malinký lístečky a ochutnávám život, vtělené transformované světlo. chutnají dobře, natrhám si ještě hrstičku do kapes a přidám doma do zelenýho pití. mladé bukové lístečky mírně nakyslé. borůvčí hebce úderné, vrcholky kopřiv jemně zemité a kořenitá bršlice. všechny ty odstíny a formy života, jak podivuhodné.

někde po pěšině za mnou dobíhá docent Brebent a doráží se zpožděním: 

mami, já jsem se napás, proto běžím tak pozdě. ochutnala jsi tohle?

jo, to jo, právě odkvetlý borůvky, jsou jako lehoučký košilky, viď.

jsou tak sladký a voňavý, já je mám rád.

jsou průsvitné, jemné, dokonalé ve vzhledu i chuti. taky květy plicníku vytvořily na cheesecaku tu nejživější voňavě sladkou korunu všech chutí. a tam v rohu u plotu, tam kvetly fialky a to vám řeknu, to byla síla... 

před týdnem jsem dobíhala ranní běh a v ruce jsem nesla pár větví na velikonoční stůl. zatímco jindy si mě ani nevšimnou, najednou stádečko kopyt kluše vedle mě za plotem podél silnice, velké ovce, skoro čerstvá jehňátka, i taťka se zakroucenými rohy. větvičky jsem jim nedala. ale natrhala jsem trávu, braly si ji skrz oka plotu mlsnýma tlamičkama.