lounge

* má ráda rozmazané fotky. vždycky je měla ráda.

* a když už se blíží konec školního roku a máma padá na ústa, protože často vstává jako první a chodí spát po půlnoci, když už tu všichni spokojeně vychrupují, když dělá do noci cheesecake, protože co s těmi všemi třešněmi, malinami a jahodami...když suší rybíz ze zahrádky v červených plackách s datlemi na zimu, když suší hruškové placky a mixuje smoothie k snídani, když dělá zmrzliny, obědy, svačiny, večeře, raw čabajku, šije pyžama a balí mýdla, a k tomu pořád a dokolečka jídlo, prádlo, domácí úkoly a ještě pomáhá vymýšlet proslov na konec školního roku...

* když si k tomu všemu ale v první řadě nemůže odpustit svých vosum, rozuměj osm kilometrů běhu (ona za to nemůže, prostě to potřebuje, tělo musí, musí, nejde to už asi jinak...tím totiž v lese energii neztrácí, ale naopak nabírá, víme...)

* když radostmi těchto dní jsou hrsti borůvek k snídani přímo v lese, tu sladkou pastvu si přece nemůže nechat ujít...

* když si nemůže odpustit ani cvičení (to taky v první řadě, protože běh a cvičení a strava, to je prostě základ péče o tělo, aby fungovalo, a to musí být, přes to vlak nejede)...

...takže když si to neodpustí a pak usíná v jógových ásanách (a tohleto se jí teda ještě za celou cvičící éru nestalo)...

...tak přišel právě ten nejlepší čas na lounge.

* když učila kdysi skupinu studentů z USA, k tomu tam byla jedna Japonka teda, ale hlavně ti Amíci, výuka probíhala na Vyšehradě, na tom nesmírně kouzelném kopci, ve starém krásném domě, v místnosti s názvem lounge. byla to taková jako oddychová místnost, salonek, studenti seděli v pohodlných křeslech...milovala tu práci, ale ta křesla, ta křesla - NE! někteří mladíci a dívky po propařených nocích v pražských klubech, zaboření během výuky v měkkosti křesílek někdy skláněli hlavu níž a níž v četných mikrospáncích...

ale teď přišel můj čas na lounge. na lenošení. na chvíli odložit všechno, a soustředit se jen na načerpání sil. dlouhý spánek... dobré jídlo... pohodlné domácí oblečení... poležet si a polenošit kupodivu netypicky i během dne... měkké deky s kytičkami (mám slabost pro deky všeho druhu, hlavně pro ty měkké a úplně nejvíc pro ty kytičkované. je to podobné jako s kytičkovanými šaty, ještě jich nemám dost. snad nikdy jich není dost. jako lásky, jako vřelosti, jako objetí, jako sladkých slov... to se taky musí doplňovat zas a znovu.)

a tak jsem doplňovala a doplňuju.

přeju hodně sil všem a radostné doplňování všeho, co je třeba.

na začátku je roztomile mimo rytmus a oči má jako diamanty, všimněte si :)