venku * outside

Mé nejmilejší

Stromová

.

óóó

hlubino bezejmenná

moje ústa, často němá

obrací se k Tobě.

moje ruce sedí v klíně,

moje tělo vnímá líně,

moje uši naslouchají tiše.

A mé srdce?

Láskou k Tobě

dýše.

.

* tento týden to běhalo samo, nikdy bych tomuhle nevěřila, tolik radosti. slunce svítí, listy stromů se lesknou v tom svitu tak okouzlujícím způsobem a les tak nádherně voní, že nohy běží, běží, srdce tluče. plíce nadechují a vydechují a svaly pracují...běží to samo. donedávna jsem běhala ty svý tři, ale teď to na třech teprve začíná, tam se teprve nějak naladím a spojím, zacvakne nabíječka do zásuvky a já jen přijímám, vysílám, JSEM, v nekonečnu prostoru a času, pohybuju se sice lesem, loukami, odhrnuji větve a chvilkami se vydýchávám, ale zároveň visím v bezčasí, někde mezi, někde jinde, v nezměřitelném štěstí.

duše odhodila pár závaží a starých špinavých pout a osvobozená letí, tělo též. v pravidelném rytmu zase jsem - nejsem, ztrácím se v slunečním svitu, opojných vůních lesa, neexistují žádné plány, trasy, okruhy. neexistuje špinavý prádlo ani nádobí, neexistují války ani terorismus... 

Sokol je na škole v přírodě, tudíž ani vařit na čas nemusím, ten luxus největší, luxus času, si tolik užívám. běžím prostě jen a běžím, kudy chci, tam a zase zpět, napříč lesem, po nových cestách. 

dobíhám až do nejvyšších míst Kopce, kde skrz stromy pozoruji okolní hory. dobíhám až tam, kde cesty se úží a pomaličku se ztrácí v mlází, běžím tam, kde už běhají jen srnky a zajíci.

* pozoruju ráno srnku. má u sebe dvě mláďata. bedlivě je střeží, olizuje. vidím, jak je mléko pro ně nachystáno - trošky volné kůže na jejím jinak zcela pevném a svalnatém těle. ostražitě se rozhlíží a hlídá si je, pasou se. tolik klidu a samozřejmé lásky v těch pár minutách.

* pozoruju veverku, jak loví. ona loví? vypadá to tak. poskakuje s ocáskem vztyčeným, blížím se a ona si mě nevšímá, je tak roztomilá. skrz chlupy ohonu jí prosvítá sluneční světlo, skáče jak štěňátko, jako by něco honila. tahleta je černá a pak přibíhá ještě jedna zrzečka, jen tak si proskotačí kolem.

* sedím chvilku jako vždycky na Meditačním místě nad vodou, kde mě vždycky Země obejme, sedím a najednou slyším křik, zní to jako pták. ale ne, je to možný? na větvi sedí veverka a křičí na mě. aspoň to tak vypadá. opravdu se zdá, že kouká přímo na mě, a vydává zvuky, no něco mezi pískací dětskou hračkou a ptákem. tak se na ni dívám, ona na mě, ještě chvíli něco vykřikuje...a pak zase po větvích odskotačí někam dál.

* doběhnu až na Kopec nahoru a otvírá se přede mnou daleká vyhlídka, přes koruny stromů, na protější zelené stráně, na daleké kopce, vidím i ten Velký kopec tam daleko ve Městě. zkouším to vyfotit, ale nejde to, zdaleka. příliš mnoho krás. 

* pozoruju fascinovaně květy ostružiníků, jak jsou dokonalé ve své bělosti. stojím před prvním osamělým kvetoucím náprstníkem, je bílý a vnímám v něm ohromnou sílu jedu a léku, sílu, která může zachránit život, celý ho změnit a pootočit, jako kouzelné zaklínadlo digitalis... a všechen ten zázrak tkví jen v jediném, a to je míra. míra a harmonie... jak moc důležitá věc v životě pro všechno. tajemství úspěchu, vyrovnanosti, rovnováhy.

* nabírám to všechno celou duší a druhý den se vzbudím a už to cítím, Les mě zase volá. nejde to jinak, zase běžím. chvilku se vždycky musím přeladit, ze světa lidí na tenhle jiný, chviličku to trvá, sladit dech a krok, možná i něco ze sebe povyházet...ale pak, pak jsem DOMA. tady, teď, ve vzduchu a slunci, v pohybu, který už nebolí, který tryská z mého těla a to tělo i duše jsou spojené s Lesem, jsme JEDNO.