lněná * linen

Lněná. říkala jsem jí Squaw, protože je trochu indiánka. trochu hodně. když ji a jejího muže vidím, vždycky mě to napadne. on, vlasy pár centimetrů, já vím, že byly časy, kdy nosil dlouhé. jo a taky pár piercingů všude možně v obličeji. a teď, všechen kov pryč, ze člena punkové kapely vzorný taťka.

no ale Lněná. tady a teď bych ráda řekla, jak je úžasná.

je to ta žena, která má vždycky náruč otevřenou. obejmutí jisté. vždycky něco navařené, vždycky nabídne. přijdete k ní a cítíte se jako doma. myslí na druhé a nosí dárky. ona tím projevuje svou lásku a pozornost. je to správná mamka a hospodyně a umí se starat. u ní se má dobře smečka domácích zvířat i lidí. svou péčí přijímá lidi do rodiny, do srdce. tím, jak na někoho myslí, zrovna, když nakupuje. když něco vidí a hned ví, komu by se to hodilo.  co komu chutná, co má rád, co potřebuje domů... na druhé lidi myslí prostě pořád.

musí myslet taky na sebe. poslední roky to byla ohromná výzva. když zdraví neslouží a tělo dává najevo, že je něco hodně, hodně špatně... a lékaři pořád nevědí...a neumějí pomoct. když se z obyčejností, jako že se můžu normálně najíst  a normálně se v noci vyspím, stane něco neobyčejného. když se bolest stane téměř neodlučným společníkem...je to těžký. strašně těžký.

jak je jí vlastní myslet nepřetržitě na druhé a starat se o ně s péčí, musí to teď dát i sobě. a v první řadě. ono ji to učí. je to tvrdá škola, ale Lněná si nikdy nestěžuje. nikdy neřekne mám se blbě. jak ji chápu. my totiž víme, že může být ještě mnohem hůř. a co zbývá? z toho, co je, si vzít to nejlepší.

i když významy slov se nezdají vůbec alarmující, z odstínu jejího hlasu, z jeho síly a barvy, stupně měkkosti či tvrdosti odhaduju, jak se vlastně doopravdy má. co jsi jedla? a jak jsi spala? koupila sis pro sebe něco hezkýho? co slepice? zas Janek, jo? zakous, fakt? díky za tu krabici levandule!

ona taky ví, na co se mě zeptat. neskončí to máš se dobře? jo. no tak to jo. a šlus. my víme. víme o sobě. včera psala, že plakala, když vybalila dárky ode mě :). 

tyto dny a týdny šiju jako dračice. nestíhám fotit, upravovat a vkládat na blog. je to jeden proud, v kterém se vezu a jede to samo. nikdy jsem nedávala na blog všechno, co tvořím, ale teď už jsem ve velkém skluzu. tvorba mě baví...vše ostatní je nadstavba, nikoli nezbytná. tyhle pytlíky...mám asi...hm, tři měsíce? uvidíme, jestli se mi bude chtít něco dohánět. možná ani ne :) však ono se nic neděje.

* sešly se mi nenošené lněné věci. Oovy kalhoty místy prořídlé. růžové a bílé šaty, které mi ale nepadly. halenka s flitry. 

* dečky a krajky po babičkách a prababičkách, z dob, kdy se háčkovaly a paličkovaly krajky do výbavy. ty dečky, co na nic nebyly. zašlé skvosty si doma nevystavuji, ale věděla jsem, že v pytli léta schraňuju poklady. takto budou sloužit dál a ruční práce se v nových souvislostech propojí skrz generace. to dobré zůstává.