bíglmajer

heleď to je jak tendlencten... jak to....jo, bídlmajer. víš co? jak měli ty měšťani ty polstrovaný věci...

no jo, já vim, ale...hele, to se takle nemenuje.

asi stárnu nebo co. chvíli mi to chroustalo...než mi došlo, jak je to správně.

ale taky mi došlo, že ty polštáře, co jsem chtěla, kulatý, mi nějak vyšly trochu jinak. takže jak jsem je došila, hned jsem se jim smála.

přijdou děti domů a jééé, mami, co to je? hahaha, chichí, hele...

přišla návštěva a jééé, co to tu máte? pusu od ucha k uchu a už hází polštářema. hahaha, to je sranda.

no jo, taky se směju.

jak je vidím, tak se směju. vlastně tak nějak nám tu sem trochu nesedí.

ale jsou krásně hebký a měkký a to jsem chtěla. recyklace ze zbytkárny v továrně, drsný sever a kovové ohromné mašiny, paní v zástěře. a další recyklace, náplň odstřižky vatelínu z textilní výroby.

přidaná hodnota navíc: smích.

říkám jim bíglmajer. měla bych pozvat bíglí holku od sousedů a vyfotit ji na polštáři.

a deka, další recyklace. moje staré oblečení v oblíbených barvách...a vzorech...

pěkné materiály je škoda vyhodit. a vzpomínky... šaty, v nichž se nosil pod srdcem malej Sokolík stočenej do klubíčka. takovej králíček hubenej to byl, když vylez.

sukně, v níž jsem učila ty spratky zbohatlický rusácký. ba ne, pár jich bylo z Ruska, ale i Ukrajina, Bělorusko...ojediněle třeba Kyrgyzstán. kdoví, jak dneska spolu vycházejí. zpívali tenkrát naše teta peče léta na Vánoce vánočku...a pak taky Vínééééčko bíléééééé...

zářivé šaty jednoho léta, kdy byly děti ještě malé. stály 10 korun v seku, čistý len.

jo jo.

* fotky pohovky...málo světla...jsou mizerně nejasný. no jo. 

* ta deka byla  blesková. dělala jsem ji v ohromné radosti jeden den, i s ručním lemováním, to se mi ještě nikdy nestalo se žádnou dekou. a zase zmizla kupička oblečení a povalování na gauči dostalo zářivou příchuť. vlastně se skoro na gauči neválím. skoro vůbec tam nebývám, nebaví mě to. ale kolem Vánoc jsem v sobě válecí gen přeci jen objevila a občas...trošku...áááááách. je to príma.