* tak nějak mám teď takové vnitřní kroucení, co se týká blogu. neumím důsledně zaznamenávat, tj. třeba každý týden udělat jeden příspěvek. dá mi práci jen ten obyčejný mimoblogový život. každý detail navíc je prostě navíc. poslední léta před sebou sunu dlouhou frontu restů, kostlivců, kteří, jak mám dojem, na mě padají z každé skříně a kouta.
potřeba tvorby (tím myslím vše, do čeho lze vložit i jen špetku tvořivosti, v mém podání vaření a ruční práce, péče o život...) je ve mně zakódovaná nějak snad geneticky, prostě to tam JE, ale potřeba dokumentování, hm, tak ta tam jaksi, ať hledám jak hledám, tolik NENÍ. tvorbu jakoukoli k životu potřebuju, to nějak tak jde samo. sice mi udělá dobře pár těch pochval, co tady na blogu zanecháte, ale vlastně, budu-li upřímná, není to to, co mě žene za dalším kutěním. (to je jaksi vesmír sám o sobě, nezávislý na tom vnějším. uspokojení je jen v tom procesu, pochvala poté je příjemná a prima, ale na té to nestojí...)
když jsem tento blog začínala, myslela jsem, že mi dopomůže prezentovat mou práci, kterou, jak se moje tělesná situace změnila, jsem musela volit s menším rozmachem. ano, zájemci se ozývali a řada nových zakázek čekala společně ve frontě s kostlivci. čekala ta řada tak dlouho, až jsem si musela sama sobě přiznat, že na to prostě (zatím) nemám. a vzdala jsem to. není to prohra, pro mě je to úleva. je výhrou dopřát si realitu vidět tak, jak skutečně je. a není všem dnům konec, vše se mění...
snažím se stále, hlavně o to, co dělat prostě MUSÍM a taky strašně chci, starat se hezky o svou rodinu. pak taky MUSÍM něco šmodrchat, míchat, kutit, tvořit, ochutnávat, očuchávat... ty dvě množiny mého MUSÍM mají nezanedbatelně veliký průnik.
a tak se uvnitř kroutím: blog psát nemusím. ale je hezké zachytit to, co tak rychle mizí. pěkné okamžiky, pohledy ven, vychutnávání života prostřednictvím kousku dobrého jídla... to potěší i mne, když to zvládnu. zatímco život plyne, já jsem většinu času tady doma zabývajíc se prádlem a jídlem. aby bylo hezky v bříškách, čisto na těle, aby ta těla byla co nejsilnější a nejspokojenější... je to strašně důležitá práce, je to druh pozornosti pro přežití nezbytný. ale nikdo zvenku to neocení. péče o život je ta v pozadí, ta, která se nepočítá.
nedávno se mě jeden pán ptal. "co děláte?" "starám se o rodinu." mimochodem my u něj kupovali zrní. zrní, z něhož melu mouku a peču chleba a tak. "no to jo, ale co děláte?" nedal pokoj. no a to je právě ono.
škrábu ze sebe někdy poslední špetky sil, ochraňuju každou kapičku energie kolující mým tělem i duší, abych zajistila to, co je tak běžné, normální, všední pro všechny lidi. prádlo a jídlo...
no a tak se kroutím. protože psát blog nemusím. protože jsem tak dlouho nenašla síly napsat na blog. protože navštěvovat jiné blogy mě baví, ale soustavně to nestíhám. je to milé dokumentovat svou tvorbu, je příjemné sledovat, co dělají jiní, pochválit a povzbudit, inspirovat a inspirovat se. být stále v obraze, vědět o tom, co se děje kolem... já to nestíhám.
a tak zase, jako v mnoha oblastech života, ubírám si v sobě ten pocit povinnosti. chci radost. mám v počítači hromadu fotek. některé jsou staré rok, některé půl. jiné jsou z prázdnin. neměla jsem čas a sílu dát je sem. ono to přeci jen pár kapek energie stojí. raději se věnuju tomu skutečnému žití, než tomu virtuálnímu, ani mi nic jiného nezbývá. nestíhám ani zachytit všechno, co tvořím. domeček pro panenky je už přes dva roky v provozu, a kolik radosti nám už s dětmi udělal! jen jsem si doteď nenašla chvilku ho vyfotit. pořád se mění sestava obyvatel, přes panenky po různá zvířata, zahrada je pořád v pohybu... říkala jsem si, že by třeba někoho inspirovalo, co se dá vyrobit z obyčejné krabice a pár zbytků látek... no a zatím nic.
knížku, co jsem ušila pro syna toto léto, jsem ani nestačila vyfotit (no popravdě byl to tak velký projekt, že ještě ani není dodělaná, ale to nevadí, některé její části ještě mají čas). prožila jsem ohromnou radost, když vznikala. a tím to zatím končí. doufám, že ji vyfotím ještě dřív, než ji synek pošlape, upatlá marmeládou, nebo nedejbože potrhá. však panenčí domeček už šrámy utrpěl...a to neva.
tak sem budu i nadále dávat fotky. nové i staré několik let. to je jedno. svým tempem, tj. velmi, velmi pomalu. jak stačím a jak mě bude těšit. ať potěší i vás...
* letní mlsání. košíčky z lineckého těsta s pudinkem a jahodami. těsto je podle Hanky Zemanové, tedy se sladem a špaldovou moukou. těsto je proti klasickému trochu křehčí, drobivější. ale moc dobré. dá se z něj udělat i vánoční cukroví. protože moje dcera nesmí klasický cukr, dělala jsem toto linecké na vánoce, slepila jahodovou marmeládou s fruktózou - nemělo to chybu! recept na těsto můžete najít zde.
* tyto linecké košíčky můžete využít i s jinou náplní. protože miluju čokoládu a nejradši mám oříškovou, přemýšlela jsem, co podobně dobrého a zdravějšího bych udělala pro nás. viděla jsem podobné pokusy různě po internetu, tedy jsem se inspirovala a udělala "Nutellu". no, není to úplně Nutella. neobsahuje spoustu zbytečností...a je to mnohem, mnohem lepší!
domácí nutella
lískové oříšky
kokosový tuk nejlépe zastudena lisovaný
ječný slad, případně med
kakao
množství u ingrediencí neuvádím, je dobré se řídit vlastní chutí.
opražit lískové oříšky v troubě. my máme rádi trochu dohněda.
promnout v utěrce a oloupat šlupičky.
umlít v mlýnku na kafe.
smíchat s kakaem, sladem a kokosovým olejem (zastudena lisovaný je nej), může se přidat přírodní vanilková esence, pokud je doma a pak se jen držet, aby to člověk nese.., teda pardon, nesnědl hned.
my dáváme na lžičku a mlsáme celá rodina, je to voňavá BÁSEŇ! někdy si dáme lžičku na kaši, nebo na sušenku, na linecký košíček... dělala jsem tuhle mňamku několikrát vždy z půlkila oříšků. když si spočítáte, kolik tahle sranda stojí, tak to levné rozhodně není. ale dělám nutellu poměrně sladkou, aby opravdu uspokojila chutě na čokoládu. a pak tedy opravdu stačí dát si lžičku. takže nám dlouho vydží. no fakt. v ledničce se nekazí.
zeleninové lupínky
* recept jsem našla zde, polštinu mám ráda. myslím, že to hlavní se z něj dá vykoukat. já jsem zkusila lupínky udělat z celeru, červené řepy, cukety a kapusty. postříkala jsem je olejem ve spreji. můj sprej tedy nevytvořil olejovou mlhu, ale jen rovnoměrně malými kapkami zeleninu pokapal, ale to stačilo. posypala jsem bylinkovou solí, raději méně než víc! pekla jsem v troubě na 150°C.
* je potřeba počítat s tím, že zelenina se hodně scvrkne. aby mi nebylo líto spousty práce, usnadnila jsem si proces strouháním na robotu. kapustu jsem nakrájela.
* tedy, bylo to dobré. jen dětem to tedy vůbec nejelo :) ale nám velkým jo. je dobré zeleninu sníst hned po opečení, když je ještě křupavá. ta, co nám zbyla druhý den na talíři, nabrala vlhkost a už to taková mňamka není.
