My photo
calenndula@gmail.com možná že něco i na zakázku..., máte-li zájem. zkuste napsat. platba i v naturáliích, třeba dobrý domácí med...

October 13, 2016

růžová * pink









































































































































* Petře, díky za fotku!
* růžová, barva pohodlí, něhy, komfortu. aspoň pro mě. něco jako zachumlání v hebké peřince. růžovou všech odstínů můžu. někdy i musím, tak je to.
* letošní svátek, kdy mi brácha poslal vlněnou deku a dva vlněné polštáře. nevěděl nic. nevěděl, že mám svátek. ani nevěděl, že jsem si povlíkla starej dekáč, kterýmu jsem odstříhala zip, s povzdechem, že všichni tu mají lehký letní deky, jen já ten dekáč. on stačil, jako jo, jen byl trochu těžkej, nepohodlnej. ale kdo by si vymýšlel, že. přece to stačí. nikomu jsem to neřekla, že bych ráda měla lehkou a ne moc teplou deku. pak přijel O s dětmi z tábora, cestou se stavovali u bráchy a jeho Ženy. přivezli tolik dobrot a dárků od té zlaté, úžasné Ženy...a pak ještě jeden velkej dárek pro mě. v den mýho svátku, bylo to jako narozky, nebo Vánoce. vlna je geniální, i v tenké vrstvě báječně hřeje, nebo chladí, propouští vlhkost, vlnu prostě miluju. pod tou tenkou dekou spím i teď na podzim, jen jsem ještě přes ni dala kvetoucí quilt...krásný letní i podzimní chumlání. děkuju, brácho. jsi skvělej.
* a tak se dějou různý věci v životě. příjemný i nepříjemný. o problémech sem moc nepíšu, nechci. jen tak zdálky občas náznak. protože to existuje, to je prostě život. je to tak a známe to a máme to všichni. je to velice směšné, když mi dokonce někdo i řekne víš, já ti závidím, ten tvůj život, ty se tak máš. já se držím dobrého. mám se opravdu dobře, možná i proto, že jsem se tak rozhodla. možná i proto, že pro to taky i něco dělám. zároveň vnímám, jak ohromné jsou to dary...ale není to moc přímá linka... dost zatáček tu je... o tom horším skoro nemluvím. výjimečně jen s někým. nechci dávat zlému pozornost, čas, sílu. ono to pak roste. to ve svým životě opravdu nepotřebuju. nepotřebuju si stěžovat. ale je to pak opravdu k smíchu, to ty se tak máš. jen kdybyste věděli.... miluju růžovou, ale není všechno vždycky růžový... stále si trvám na tom, že se mám dobře! ano, pořád je tolik důvodů k vděčnosti, radosti...ale víte, ono to má nějaký detaily, podrobnosti, není to černobílý, vlastně ani růžový, dobře - špatně, různý věci se různě vyvíjí. je to hodně pestrý. taky k tomu "dobře" jsem si nějak došla, dopracovala se, přes jiné "dobře", které ale zdaleka dobré nebylo. jenže všecko zlé je pro něco dobré. já můžu poslouchat hodiny stěžovacích monologů, s účastí a pochopením, s vhodnými otázkami a podpůrnými větami...ale kdo poslouchá mě? kdo se zeptá, jak se mám, a pak opravdu poslouchá? je to tak vzácný. taky potřebuju nějakou pozornost, trpělivost, vyslechnutí. nepotřebuju si hodinu stěžovat, ale krátkou faktickou informaci o životě blízkého vyslechnout a i druhému sdělit. vědět o sobě. bez melodramat, vztahových slepenců a propletenců, zoufalého lapání cizího soucitu...prostě být v obraze, v realitě a být spolu. víc lidí si zvyklo dostat ode mě, co dostávají. můj čas a pozornost, podporu, rady, inspiraci, pochvalu, dáreček, mýdlo. ale zajímá někoho, jakže se to vlastně mám. jako kdo? já? jak přece? přece dobře, že jo, jak jinak. kouknou a vidí, žiju si přece jak prase v žitě. radši se ani neptat...
* takže skutečně upřímně děkuju za lidi, které opravdu zajímá, jak se mám. kteří si jen nevezmou, co ode mne potřebují, ale taky se podívají a zeptají. jak se máš, jak se cítíš? a přitom vidím, že je to opravdu zajímá. no vážně. není jich moc, ale jsou. jsou takoví, vzácní moji, kteří jen neočekávají, neshrábnou, co dávám, ale ptají se. vidí mě. poslouchají. prohlídnou si mě a zeptají se. počkají si na odpověď. přinesou kytičku, dáreček. tyhlety zázraky. když se příště vidíme, dokonce si pamatují. jaký div. díky, velké díky za ně.
* rozhodla jsem se, že končím s posloucháním stěžovacích monologů. některé telefony už neberu. anebo rovnou řeknu nemáš pro mě něco lepšího? už se nevysiluju. vyslechnout je jedna věc, ale je potřeba harmonie, rovnováha. vyslechnout a být vyslechnut. darovat a být obdarován. sdílet hlavně to pozitivní. a když trápení, tak hledat řešení. nenaložit, neodložit si na druhého svůj náklad. poslední roky jsem absolvovala doktorské studium oboru efektivita hospodaření s vlastní energií a zdravím. bylo to tvrdý, ale poučný. hodně těch černých děr, kam mizela moje energie, jsem už odhalila a opustila. a stále pokračuju. je to opravdu osvobozující, velmi poučné, ozdravné a radostdávající! i když ta odhalená pravda mimochodem někdy dost bolí, ale stojí to za to. je to cena za svobodu...to jen tak na okraj poznamenávám.
* přeju teplo na těle i na duši. ať máte vždycky někoho, koho opravdu zajímá, jak se máte.

* a tady, jedna přesně vhodná pro podzimní pošmourné dny, lehkou zádumčivost. ale jen lehce, prosím, nepropadat do podzimních smutků, jen tak pěkně spočinout v okamžiku.

2 comments:

  1. ani nevíš, jak ti rozumím :-)
    četla jsem nějaké texty od psychologa Carla Rogerse a přesně o tomhle zájmu a poslouchání mluvil (i když se to používá i v jiných psychologických směrech, ale mně je blízké zrovna to jeho pojetí). říkal, že terapeut má svého klienta vyslechnout bez jakéhokoliv hodnocení, rad, kritiky, prostě jen poslouchat s opravdovým zájmem (takže se i občas na něco ptát a tak...). a mně došlo, že takhle se vlastně chovají opravdu dobří přátelé, kteří opravdu poslouchají a ptají se doopravdy a upřímně – nevědomky jsou si vzájemně takovými „terapeuty“ a „psychology“ :-) ale je to opravdu vzácné, a neuvěřitelné štěstí :-)

    ReplyDelete
  2. přesně, Aničko.
    Carl Rogers je chytrej a Ty taky :)
    vzájemný naslouchání, to je poklad, viď.

    ReplyDelete