* už *

foto: Vitrajjan

* denně krása pohybu. nevyslovitelný nadšení, že tělo funguje. živý život, skutečně cítěný, odměna po letech boje. 
* pomalu se to plížilo léta, ale po očkování totální sesyp. tenkrát mi hrozil invalidní vozík. pohyb nesmírně bolel. v noci se budit bolestí a hledat pohodlnější polohu. ležet a ležet a necítit se odpočinutá, nikdy, ani ráno. tělo se mi ztrácelo a vzdalovalo, chtělo odejít. ochrnování. hlava, oči, klouby, srdce, játra, ledviny. a já nevím, co ještě. postupně to žralo celý tělo. jak mě to zaskočilo, nejprve jsem byla oběť a čekala, kdo mi pomůže. přece někdo musí, už nemám síly. ale ne. s lékaři by to bylo rychlé, to by ten vozík byl jistý, opravdu. chybná diagnóza a léčba, která by mě postupně zabila, a to nepřeháním. (ale bylo za ni hodně bodů, no. radši nechci přemýšlet o tom, kolika lidem se tohle děje a vím, že děje, bohužel.) naštěstí jsem měla načteno, jinak bych snad věřila suverénnímu sebevědomí v bílém plášti. odešla jsem z jejich péče, rozhodla jsem se, že se uzdravím, a od té chvíle jsem se začala zlepšovat. dodnes mám v kartách někde napsaný ty nesmysly. ve svém těle jsem ale já, jen já, a vím, co cítím. přestala jsem být obětí a vzala to do svých rukou, došlo mi, že mi nikdo nepomůže, že musím sama. skoro jsem tomu někdy nevěřila, ale naděje neumírá nikdy a k tomu jsem dostala ten slib odněkud seshora, no vážně. četla jsem všechno. lékařské knihy, internet, v češtině i angličtině, snad i polsky. roky denně jsem v tom hledala. léky jsme platili sami. pašování z Ukrajiny. pokoutné shánění receptů, německé lékárny, černý trh. někteří lékaři i chápali a fandili, ale nemohli moc pomoct. takže hlavně sami. kopání oddenků bylin a pracná příprava. snědené kilogramy rostlin. o dva schody nahoru a pak o jeden zas dolů a tak dokolečka, šlo to strašně pomalu. ale šlo. odložila jsem hole a chodila bez nich. nadšení z pár metrů, připadala jsem si jak Miss Universe, když jsem dokázala bez problému projít mezi regály supermarketu a nakoupit. invalidní důchod? no to ne, to byste musela ještě víc ochrnout, víte? tak to ne, o to nestojím. O mi řekl, ať na prachy kašlu, že to zařídí. zaplatil by všechno. a ať se soustředím jen na to, jak se zlepším, ne na dokazování doktorům, že mi je blbě. celou dobu ani nepíp. nikdy si nestěžoval. postaral se o děti i o mě, když bylo třeba. pracoval v práci, pracoval doma, vydělával, vařil, jezdil s dětmi na výlety. nevím, jak to zvládnul, netuším. a ani netuším, jak za tohle lze poděkovat. babička taky moc pomohla a děkuji za to, velmi. teď už si snad víc odpočine, má nárok.
* moc taky děkuju Ewelyn a jejímu muži, že přeložili tu úžasnou knihu, z které jsem nejvíc čerpala při léčbě. byliny jsou velké dary a tahle kniha, s věnováním, taky velký dar, stále u mě na čestném místě a používaná. a nebyla brnkačka to přeložit, je to těžký odborný text. a Ewelyn, ať už tobě samotný často nebylo taky nejlíp, vždycky jsi měla tolik pozornosti na druhých lidech, vždycky jsi chtěla pomoct....díky.

* snažila jsem se. umožnil mi být v domácnosti a věnovat se sobě a jim. postupně to šlo víc a víc a i když jsem předtím měla zajímavou dobrou práci, která mě bavila... žena v domácnosti je bezpochyby vrcholem mé kariéry. vidět děti, jak rostou. slyšet, co říkají. mít na ně dost času. postarat se o muže, naplnit ho, je všecky. nádhera.

* tenhle blog jsem začala jako terapii, abych měla před sebou něco pěknýho. všímat si a sbírat si sem to nejhezčí. měla jsem sílu  na tvoření rukama, zpočátku třeba v posteli. pak vyfotit a na blog. postupně pak víc a víc tvoření. zásadně jsem nepsala o tom, co moje tělo opravdu trápilo v tu dobu. lítost lidí mi fakt nepomáhala, vyhnout se tomu, jak to jen jde. teď to už snad můžu napsat, je to minulost. lidi se mě ptali, jak se mám. vždycky dobře, vždycky. jen ti nejbližší věděli podrobnosti toho dobře. jakmile jsem neměla hole, všecko navenek vypadalo vcajku, umím se nalíčit přece... ale zdaleka nebylo. jenže to nepotřebuju každýmu vykládat. držet hlavu zpříma a věřit. a modlit se, meditovat. a číst. a zkoušet tu a tamtu bylinku. a bazénovou chemii, která je mimochodem skvělá. a hlavně, probírat se v hlubinách duše, očišťovat si to, co bylo dobře skryto. chtít vidět pravdu. měnit si to, co je třeba. podívat se na to ještě jinak. opustit to, co bylo už dávno mrtvé, já si toho nevšimla, a tak to umrtvovalo mě. očistit vztahy, opustit, odpustit, neztrácet čas a síly s někým a s něčím, postavit si úplně nový základy.

* poslední kapka a ohromná pomoc, výběh o sto schodů nahoru, byla nová strava, SCD. pro mě čirý zázrak.
* někdy si říkám, kdybych neměla otázky a pochybnosti, kdybych se spolehla na druhé, ty lékařky tenkrát tam se ke mně chovaly tak pěkně a slušně...ale byl tam takový drobný detail. neměly pravdu. kdybych se odevzdala do jejich rukou a spolehla se na ně, teď asi řešíme, jak mě O umeje a přenese na vozík. uáááááá!!! kdybych nechtěla poznat víc, kdybych to vzdala, protože únava byla tak úmorná a tělo jako by mi nepatřilo, kdybych byla pohodlná a nechtěla nic měnit a jít klidně i proti proudu...  kdybych se spokojila s rolí chudáka. kdybych neměla tvořivost, se kterou jsem neustále střídala, hledala nový cesty, ladila léky. kdyby se ve mně neposílila vytrvalost, která mi vůbec není vlastní, kterou jsem pořád musela někde lovit a pokračovat, i když třeba zrovna se zdálo, že moc úspěšná ta léčba není...bylo by vymalováno. vytrvalost, tvořivost, velký dary, který mi padaly shůry v tom okamžiku, kdy bylo nejhůř a já prosila o pomoc... mě zachránily. vědět, že ta pomoc přijde, když hledám, když klepu na dveře, když toužím a prosím.

* takže jak jsem psala, denně krása pohybu. nevyslovitelný nadšení, že tělo funguje. klouby a svaly pracují zas tak nějak samy, bez připomínání, ty okamžiky si stále vychutnávám. nadšení z obyčejné chůze, z klidné noci, kdy jsem dobře spala. bolesti odešly, neskutečné. sliby shůry se vždy plní. když jsem poprvé ztěžka vylezla na trampolínu, byla jsem po dvou minutách úplně mokrá a vyčerpaná. pak pomalu každý den víc a dýl, prodloužená radost. teď běžím a skáču a tancuju hodinu, můj osobní rekord. nepotřebuju se štvát a překonávat,  ale je to návyková radost, chci vždycky ještě trošku víc... při tom rychlém pohybu si často vzpomenu, jak jsem proležela celý den a neměla jsem sílu ani si dojít ukrojit chleba, tak jsem radši byla o hladu. a skáče se mi tak vesele, jako kdyby mi ze srdce střílel ohňostroj světla a radosti jako v klipu Firework. nebo si vzpomenu, jak mě bolelo i oblékání, šití na stroji, krájení zeleniny, řízení auta. netušila jsem, že mám v těle tolik kloubů. myslím na to, jak jsem se sprchovala zásadně ráno, protože mě to vždycky nesmírně unavilo a ráno jsem ještě trochu mohla. jak během několika týdnů se mi začalo horšit velmi rychle jedno oko a začaly silné každodenní migrény. a to není všechno a víc už toho psát nebudu, stačí.
* tanec, hudba nahlas a radost a lehkost pohybu, který nebolí, to je moje obrovský vítězství, euforie. každej den děkuju za to, že žiju. na tomhle krásným světě. vděčnost nepopsatelná.

* budu mít narozky a prej, co chci? já nevím. všecko mám, všecko. dožila jsem se dalšího roku a stárnutí se stalo pro mě něčím krásným s příchutí opravdového úspěchu :). že mám prej starej mobil, nechci novej? ne, nechci. je mi to jedno, jaký mám auto, jakej mobil a jaká bude dovolená. nebo jestli vůbec bude nějaká. nebe je všude a svěží vzduch taky se dá najít, les tu máme za rohem. sebe mám a to je dost. trampolínu mám hned vedle. vždycky večer už se těším, že ráno...a ráno ještě za tmy v posteli se probudím a už se těším... chvilku jsem přemýšlela nad takovou fajnovou motyčkou, ale pak jsem si řekla, že motyčka je velmi prozaická a chtěla bych spíš trochu poezie. takže jsem poprosila Říčku o obraz. myslím, že bude růžový :).
* opravdu mám všechno. mám život. mám svý blízký. mám pořád naději, že když klepu, bude mi otevřeno. díky za ty dary.

* dlouho jsem o tomhle nechtěla sem psát, zlepšení bylo a bylo dlouhodobě, ale ještě ne v celku tak zřejmé, ale teď už můžu a říkám si, že to třeba může někomu pomoct. protože lidi prožívají různý bolesti. tak aby bylo každýmu jasný, že to nesmí vzdát, i když už to vypadá, že je to totálně v háji. skauti tady u nás mají takový heslo a je to pravda: Naděje neumírá nikdy.