vždycky píšu, že tento rok byl dobrý. každý rok to píšu. protože vždycky je něco dobrýho a kolik toho je, je hodně na mně.
ale abych pravdu řekla, teď už můžu, ty uplynulý roky, i když dobrý byly, na tom si trvám, byly těžký jako prase. sorry. fakt. v něčem jo.
a tenhle byl jiný a lehčí a radostnější. konečně, uf.
celý rok jsem detailně pracovala na významném vědeckém výzkumu, který se týkal černých děr. název projektu zněl Černé díry a jejich výskyt, povaha, chování.
tento výzkum mi dal dost práce a zužitkovala jsem v něm poznatky nejen z tohoto, ale z několika uplynulých let. alarmující výstupy tohoto projektu si ale velmi urgentně vyžádaly i druhý výzkum, který musel následovat co nejrychleji. na ten jsem získala dotaci z nevyčerpatelných tajných zdrojů a tu dotaci mi schválili okamžitě, pouze název mého plánovaného výzkumu stačil k tomu, aby se mi otevřela bezedná pokladnice sponzorských darů.
ten druhý výzkum jsem nazvala Černé díry a jak je eliminovat. Vnitřní práce.
ráda bych tady jen stručně uvedla hlavní závěry obou svých výzkumů.
nejprve se věnuji charakteristice fenoménu černých děr (1.), poté se zaměřuji na jejich eliminaci (2.). něco málo bude řečeno o jejich výskytu (3.)
1. charakteristika fenoménu.
černá díra hltá všechno, co letí kolem, chňapne a polyká. občas se zdá, že z ní taky něco vyletí, ale už si vlastně nepamatujete, co to bylo. možná se to jenom zdálo. když si člověk uvědomí, že krmí tu bezednou potvoru a v údivu ztuhne a ruku s posledním soustem odsune, ztichne a vyčkává, stane se velká věc.
možná si toho ta potvora všimla a nechápe, když krmení trvalo tolik let a desetiletí, kde to je? kde je žvanec? možná se rozčílí a začne mazec. ale to je fuk. pár modřin se zahojí a potrhaný triko zašiješ, no a co? to hlavní, co člověk získá, je to, co má zůstat jeho, co vždycky jeho bylo, co byl on. jeho síla se vrátí zase zpátky. jak se to vrátí, toho si zaručeně všimneš, to sakramentsky pocejtíš, ten úžasnej a přenádhernej rozdíl. jak ti bylo včera a jak je dnes.
pozná se to podle jasu v očích, rozzářené pleti, klidu v útrobách, jasné hlavy, vyrovnaného dechu a hlubokého spánku. pozná se to podle ohromné úlevy. pozná se to podle berlí válejících se v koutě.
tak dělej lišku. číhej. musíš permanentně monitorovat terén, svý teritorium, území. jestli tam někde nezeje, jestli tam není. plížit se a sledovat detailně toky energií. špízovat, kde to utíká. může to vypadat tak nevinně a bezelstně. jako hovor, jako myšlenka, jako sen. jako zvyk a návyk a jako drátěná košile z rezavého železa. jako samomluva, jako přátelská návštěva, jako dobrý skutek (tvůj či jejich, to je fuk), který náhle vyjeví svou druhou temnou tvář. trychtýř, do něhož to všecko sviští.
2. eliminace
jakmile to odhalíš, jdi od ní. nemusíš ji zacpávat, není třeba tomu spílat, nenávidět, nebo plakat lítostí. nemusíš dávat ultimátum, ani vyjadřovat zklamání či pobouření. není třeba na ni ukazovat a hodně o tom mluvit. jen se dívej pozorně. očíhni to ze všech stran. jak to vypadá, jak se to tváří. jak to funguje a čím se živí. každý má svý zcela specifický černý díry a nebývají stejný. prostě chvíli to pozoruj, ověř si pečlivě, jak je to, a co ji krmí. a už nikdy jí nedej nažrat, nikdy.
jasně, někdy to pochopíš, a pak stejně zapomeneš. zlozvyk je železná košile holt. takže zas přikrmíš, dáš nažrat jednou. a dáš podruhý. a zas je ti slabo. pamatuj si to a příště, příště ji obejdeš elegantním obloukem, ani okem o ni nezavadíš. je to vlastně strašně jednoduchý.
pozornost je nesmírně silný nástroj, určuje toky potoků.
3. výskyt
zásadní objev, který jsem učinila o černých děrách, je ten, že ať to vypadá jakkoli, že jsou venku, tam a tam a podívej tahle, ta je hrozná, co...je třeba si přiznat, že je vlastně tvoříme sami. hodně se tváří, že jsou někde vně a někdo jiný je jejich autorem, vlastníkem. tím, kdo to na mě posílá. ale ne. kdo určuje toky potoků mé pozornosti? někdy nejde zkroutit neodbytné myšlenky a ty zvyky měnit...co roste z hloubky minulosti, těžce se vykořeňuje. ale jen potichu poodejít, podívat se do sebe, jak to leží, jak to běží. chvíli nebýt v tom, ale venku. pak máš šanci vidět, kde je růst a kde je zánik.
takže závěr:
šetřit si síly a posílat je tam, kde to roste, nemizí.
dívat se a dívat a poodejít z míst, kde to mizí.
na místa, kde je půda úrodná. kde vše dobré roste a kvete.
a tak ti přeju, do novýho roku a do novýho života, ať tvý potoky tečou loukama s travnatými břehy s jemným pískem na dně. tam, kde můžeme být bosi. kde kvetou všelijaký kytky a lítaj motýli, občas vážka. ať se přijde myška umýt a ptáci napít. i včely ať pijí z klidné zátočinky pod olšovím na okraji lesa.
ať spočíváš v náruči Země daleko od všech černejch děr, tam, kde všechno voní, voda je čirá, kde to kvete tak, že i skrze tebe prochází vůně a kvetení a nekonečná čirost.
a není blbý si to přát.
a není třeba se za to stydět.
protože nic jinýho stejně nemá cenu.
foto: Vitrajjan
