My photo
calenndula@gmail.com šiju na zakázku...platba i v naturáliích, třeba dobrý domácí med...

October 17, 2014

děkuju * thank you

































* nevěděla jsem, jak tento příspěvek nazvat. dárek. to je takový všední. nejčastěji, když jsem na to pomyslela, mi vytanulo na mysli "ty vole". ale já to nemám ráda. vlastně i ty spoďáry v minulém příspěvku byly jako termín použity vysoce signifikantně, protože jsme o terminologii označující dámské spodní prádlo vedly s tou osobou delší rozhovor, jak tomu říkáme, a jak naopak nikdy. jak někdo naprosto nesnáší slova podprda a spoďáry, jak jsou to pro tuto osobu termíny dehonestující ženy. a smály jsme se. s chutí jsme několikrát použily tato slova a pěkně jsme se nasmály. ale ani ona, ani já je běžně nepoužíváme. takže pokud mi to napsala do esemesky, ta, která se vyjadřuje jak z 19. století a zásadně spisovně, byl to svého druhu vodvaz. já vím, že to možná je pro někoho teda dost slabej vodvaz, ale prostě je to tak.
a já to mám podobně. asi proto mě teď napadlo, kdykoliv jsem na tu červenou věc pomyslela, "ty vole!"
kdo mě zná, ví, jak moc velkej vodvaz to pro mě  byl.
znamená to, že jsem nechápala.
znamená to, že stále poněkud nechápu a dívám se na něj, většinu času důstojně přehozený přes mou židli, abych měla tu kuriozitu na očích, jako na bytost z jiné planety. tak ke mně spadl...snad ani nemám odvahu to vyfotit celé...
dostala jsem nepochopitelný dar od Ženy, která má styl, má srdce, má grády. výborně píše. píše tak, že to mYluju. je originální, umí vyjádřit něco velice křehkého, dotknout se toho přesně tam, kde to je, aniž by byla byť jen kapičku sentimentální.
na její blog se bojím jít, protože tam vždycky ztvrdnu strašně dlouho a něco zapomenu udělat a pak to tu honím. pokaždé se kochám. výborně fotí. ty krásný děti... jak se jim věnuje... je mi tam jak u kámošky na návštěvě.
ona toho prožila hodně, aniž by to ventilovala otevřeně, aniž by ždímala cizí srdce. naopak. ta hloubka tam je, i když je většina pod hladinou a tváří se to na první pohled jako nezávazné nenáročné volnočasové veselé psaní.
ani nedokážu sem dát fotku toho celého. když jsem to vybalila, dva dny jsem nemohla. prostě nemohla. nevěděla jsem, jak poděkovat a asi ještě pořád nevím.
mně se vždycky líbily šály. po takovém jsem toužila. ale moje klopotné háčkování...zrovna potím po večerech jeden, mimochodem zrovna podle návodu, který jsem našla u Ženy... na který i průběžně předu a pak to barvím... a pak háčkuju a občas i pářu, a pak zase to potím, pololežím a přitom posouchám Betty MacDonald ze čtečky. nepracuju žádnou velkou rychlostí, zas tolik jsem toho v životě neuháčkovala... takže když jsem viděla tu pracnost, tu tenkou přízi, tu krajku, tu jemnost... tak fakt nemůžu a pár dní jsem oněměla a úplně z toho ztuhla a když to polevilo, tak jsem začala v duchu řvát TY VOLE!!!! TY VOLE, TO JE TEDA NĚCO!!!
no a vono to ani neni všechno. ty notýsky dětem. asi je telepatka nebo co. nedávno jsem si to v duchu definovala. moje nejoblíbenější vzory jsou modrobílé pruhy a puntíky. nejraději bílé na červené. ale to jsem si řekla jenom v duchu! i když ty notýsky vůbec nejsou pro mě, tak mému oku lahodí...a dětem taky...
a houby do polívky...
všecko tak pěkně zabalený. a u adresy kytička. a už mám mokrý oči.

prostě zázrak.
někdy se stávají!

poslední dobou jsem několikrát nechápala. někteří lidé na mě byli tolik hodní. nic za to nechtěli. dokonce mě někteří ani osobně neznají. píšeme si... je to forma přátelství, která se mi líbí. někdy a vlastně většinou je příliš mnoho všedních dní... práce pořád dokolečka... není tolik času na návštěvy...(jen doufám, že kdyby mě poznali osobně, tak mi ty dárky nevyrvou zase zpátky.) ono na blogu to není realita, víme. dělám si to tu hezký, abych to někde měla urovnaný, čistý, pěkný. taková moje terapie. vybírám si ty nejlepší pralinky a ty si slastně vychutnávám.
ale někdo to má taky rád. vidím, že sem chodí hodně lidí. před pár dny mi napsala M., jak má těžký dny a jak po čtení a prohlížení tady zase viděla na světě i něco hezkýho. potěšila jsi mě, jo. energie plyne.
a dneska zase psala D., že ta moje textilní knížka pro synka je prima...

mám ráda internet, udržuji spojení. hodně píšu, komunikuju.
 obdivuju jednu tvůrkyni, no a taky je na mě moc hodná...a štědrá...nemůžu to tu akorát moc rozmazávat a dávat fotky, protože malej ještě neměl ten svátek...aby to nezahlíd.

a ještě jednu knížku jsem dostala. s věnováním překladatelů, no jsem pyšná. takoví chytří lidi, že ano, kapacity. a na ni sem odkaz dávat nebudu, je to odborná kniha a dávat to sem nechci. to je prostě tajný.

vzpomínám na Zuzku M. od ní mám šitou pohlednici. to bylo ohromné překvapení. mám ji stále nad šicím strojem. Zuzko, jak se asi máš?

vždycky ve mně hrkne, když něco takhle dostanu. leknu se, že to nedokážu oplatit. že to neumím, že na to nebudu mít sílu, že to bude málo. a přeci nikdo mi to nedává s tím, že čeká, jak to budu oplácet. no jo...ale stejně je to těžký.
přeju si, aby energie a láska plynula. lehce, sama.

a chci říct Děkuju.
ještě mě napadlo sem dát tuhle píseň. text je o naslouchání, tak to taky sedí. díky všem, kdo mě slyší. taky se to stále učím.

2 comments:

  1. No... ty vole, tak ted zas nejak nevim ja. Kazdopadne zname pribeh, takze vis moc dobre, ze sal byl to nejmensi, cim jsem Ti mohla podekovat, Hani ♥

    ReplyDelete