ženy proti ženám, muži proti mužům

jsou různé způsoby ponižování. některé se objevují mezi muži, jiné typy zase mezi ženami.

na stadiónu se objevila cedule, aby rodiče a diváci u zápasů dětí na ně nepokřikovali, dávat instrukce je práce trenéra.

je to pokrok, moc to oceňuju. díky Tobě, kdo jsi autorem. je tam pár taťků, kteří když řvou, vlastně dávají užitečné pokyny a ty kluky nesrážejí. ono se musí zařvat, aby slyšeli. jen pak je to asi zmatek, trenér je prostě trenér a tohle je jeho práce. a hodně záleží na tom, jak se řve a co se řve...Sokol má dobrýho trenéra. ale obávám se, že ten jeden stejně nedá pokoj. ten, z kterého se mi odporem ježí chlupy a nechci domýšlet, jak se asi chová ke svý rodině doma, když tohle si dovolí před lidmi. obávám se, že je tak mimo, že si stejně nedá říct ani tou cedulí. je to taky násilí, psychický teror, kdoví, zda i nějaké výprasky doma nejsou. měla jsem tak moc chuť přijít k němu a ze vzdálenosti deseti centimetrů mu zařvat do obličeje něco hodně sprostýho...což není tak úplně můj způsob, achjo. asi bych k němu doklopýtala, zadýchaná vztekem, s rozmazanou maskarou, zafuněla mu do ksichtu a vytlačila ze sebe něco jako "Vy! Vy...VY jeden!!!" takže by to stejně k ničemu nebylo. chtěla bych si toho nevšímat, ale párkrát jsem si na toho šikovnýho, krásnýho, hodnýho kluka doma vzpomněla, a pak jsem měla mokro v šití. asi i proto, že mi to totiž něco hodně, hodně připomíná.

Opi něco říkala o jednom taťkovi, který, jak to popsat, metalista, vypadá pro ni asi trochu nestandardně. džíska, pupek, delší vlasy... rozhorlila jsem se! na metalistu mi nesahej! bránila jsem ho. to je jedno, holka, jestli podle tebe nevypadá zrovna stylově. ten je na svýho syna dobrej. přijede v otřískaným autě vždycky spolehlivě, kluka přiveze, odveze. sleduje hru, řekne informace, řekne chyby, ale i pochválí. pochválí! ten druhej, z něhož se mi kroutí celej vnitřek, ó, bído, štíhlý, vysoký, pohledný, žádnej pupek, nažehlenej fešáček, bělostná košile, drahej mobil. seriózní úředník. anebo? sorry, nějak mě vždycky napadne tahle písnička. zlatej pupek, zlatá džíska, asi začnu poslouchat metal. a pít pivo. no jo, tak ne, no. pivo už ne. jedna moje kamarádka, vlastně asi spíš Opičky kamarádka, 18 let, miluje metal. ale jak ona je sladká a dobrá, milá, chytrá...

ještě než se tam objevila cedule, O. posledně po návštěvě fotbalového utkání dětí s účastí rodičů (hlavně Andílek tam perlil, a já doma v náladě spráskanýho čokla si představuju svou pěst v jeho obličeji a opakuju si svůj chabý slovníček  hrubých slov) říkal taková hesla: frustrace, kterou si promítáme do dětí, a tomu říkáme vývoj...a taky povídal něco o civilizaci, která se vyvíjí z nespokojenosti...

takže: dík za ceduli!

a já si přeju dělat to, co dělám ráda, a chtít to dělat dobře. stejně vést děcka. a zpočátku pořád někdy to dělat blbě a z toho se učit. dělat to blbě a necítit se blbě, prostě jít dál, jak umím, a pak někdy i líp. hledat rovnováhu, jak dítěti pomoct, poradit, co a jak dělat líp, a přitom ho nezdupat. já je nevynáším do nebes, nedovolím všechno. nepraktikuju moderní způsoby výchovy bez výchovy, rodič jen sleduje a je svědkem, nekomentuje a nechá děti dělat všechno. jen ať si okusí důsledky svých činů. když se ráno neoblíkne, tak mu bude nahatýmu zima ve sněhu, asi? a když si nevyčistí zuby, tak se mu zkazej, a tak si prožije důsledky svý nezodpovědnosti, patří mu to? a když vběhne do silnice...? no stačilo. někdy sleduju, co vyroste z dětí, který mají spoustu práv, ale žádný povinnosti. ohromný průšvihy. velký škody. zahozený talenty. někdy jsem svědkem svým dětem, ale stejně je především vychovávám. jednou přijde den, kdy toho nechám, budou už velcí. ale teď ještě vychovávám. tu větší už míň a menšího víc. jsem za ně zodpovědná a oni by mě jinak s přehledem roznesli na kopýtkách, už jako malí. a to se nenechám. nenechám je zmítat se ve zmatku bez hranic, kdy by nevěděli, co ano, a co ne, některé věci jsou bez diskuze. třeba to, že každý z rodiny si dělá svý povinnosti a podílí se na jejím chodu, na domácích pracích, každý udělá něco, a pak se můžeme víc věnovat sobě navzájem, jet na výlet, dělat něco společně. navzdory všeobecně panujícímu pedocentrismu, nejlepší kniha, kterou jsem četla o výchově, bylo 12 klíčů k důsledné výchově. mezi hromadami knih, jak děti především respektovat, konečně někdo napsal i o vychovávání. díky, Sosno, za doporučení! a Ronalde, vy jste geniální!

ženy proti ženám - tohle všechny známe. ten jed, který muži většinou vyprodukovat neumí a nechápou. tedy někteří. ale ženy jsou v tom přebornice a začíná to už v rodině.  pak ve škole. pak v práci. snižující poznámky. přílišná kritika. posmívání. šikana. pomlouvání. nepřejícnost. výchova děvčat je jiná než výchova kluků. je to hluboko zakořeněné v celé společnosti, jsou o tom knížky, je to prostě tak... po holkách toho chceme víc. holka sama po sobě toho chce víc. pak vidí nějakou, která je v něčem lepší, a to je trpké. protože každá holka nějak v sobě vnímá, že toho musí zvládnout v životě strašně moc a být pokud možno nejlepší. nejvýkonnější, nejkrásnější, nejšikovnější, nejštíhlejší, nejchytřejší... aby to unesla, každou tu zatracenou v něčem lepší holku, která se vždycky objeví, musí trochu shodit. aspoň před sebou, ale nejlíp i před ostatními. najít rychle chybu. nepřát úspěch. trochu ji usadit, ať si nemyslí, že je taková hvězda.

pokud mě v životě zasahuje jed žen proti ženám, potřebuju si především uklidit sama v sobě. abych to nedělala. a pak, budovat si bezpečnou zónu, jak říkala Stromová, že ano.

Opi si pozvala kamarádky. jely na kolo, pak skákaly do rybníka a pak u nás na zahradě měly svačinu. seděly na dece, krásně jedly všechno to moje jídlo... chválily a podle toho, jak všecko zmizelo, tak asi upřímně :) já jsem věděla, že bych asi měla odejít, ať si povídaj, ale mně se nechtělo. chtěla jsem sedět s nima a povídat si taky. tak jsme se tam se Sokolem trochu přichomýtli... stálo to za to. protože tyhle holky, jen jak spolu mluvily, to byl požitek. úplně normálně, prostě kámošky. bezpečí, sranda, hravost. pochválit a podpořit se. a ještě k tomu všechny tak chytrý. ó! Zlatá, šikovná a inteligentní, mistryně, fakt, prostě Zlatá, Zlatooříšková, povídala o tom, jak byla ve Státech, pokecaly jsme o posilovnách, jak je nemusíme, o metabolických typech, a pak chtěla recept na moje muffiny. no neni naprosto Zlatá? je, je, a dvojčata taky jsou úžasný a já se raduju, že má Opi takový kámošky. žádný jedy a žádný ženy proti ženám. žádný ponižování, machrování, posmívání, nádherný odpoledne, holky. dík.

jsem ráda za vztahy, kde není nikdo proti nikomu, jsem šťastná za důvěru, pocit bezpečí. jsem ráda za každý pozitivní slovo, který si vyměníme. jsem ráda za dětskej fotbal bez vzteklýho řvaní a ponižování.

jo a ještě mě napadá, že úspěch je, když dokážu přát úspěch. 

* tu krásnou fotku udělal Petr Stowasser. dělá super fotky a když o nich mluví, tak trochu se zpochybněním, něco jako naznačuje o kýči a tak... já ty fotky mám ráda. hledám všechno dobrý a hezký a radostný v životě, hledám a vybírám a dávám sem, na blog, chci si vychutnat každý dobrý kousek života a světa, v těch fotkách to nacházím.

Petře, děkuju! neumím takhle fotit, ale jsem ráda, že Ty jo, a podělíš se. vážím si toho, že čteš můj blog a i k tomu něco řekneš. vím, že si přeskáčeš ty moje hadříky ušitý, to Tě moc nebere, že jo :-), ale pozorně čteš. díky za Tvou pozornost.

když jsem Tě poprosila o pár fotek, hned jsi je poskytl, poslal jsi složku vytvořenou pro mě, jak mi došlo. děkuju!

moc ráda bych tu použila občas některou Tvou fotku. ať se Ti povede ta výstava...

tahle fotka má hezký světlo, ty stíny, znám to místo, myslím, že vím. rostou tam šípky a na ně se chystám. pěkné dny přeju! 

ta písnička mě uchvacuje hudbou a zpěvem, projevem, myslím, že se hodí k počasí už trochu v tyto dny chladnějšímu. :-)