moje láska * my love

* zahrada, moje láska. tolik by toho bylo k focení, ale jen projdu brankou, vezme mě do náruče a drží mě a nepustí, ani k foťáku. teda až taková poetika to vždycky není, prostě je tam brajgl a volá na mě plevel a volaly dýně a cukety zasaď nás, už musíííííš!!!! a rajčata volají chceme zalííííít!!!! a bylinky volají přesaď nááááás!!! a pýr volá chci tu růůůůůst!!!!! a já volám já tě tu nechciiiii!!! a plevele je všude kopec a tak vytrhávám a občas i ochutnávám plevel, zalívám a přesazuju a zkoumám, co má ráda světlice a co dělá dobře hortenzii, stopuju cestičky slimáků a mluvím s rostlinami a povzbuzuju je a chválím a doufám, že mě nikdo za plotem neslyší.

pořád je co dělat a pořád to není hotový. a doma taky. a tak nezvládám fotit. ale tohle fotila Opi a zoomem mě stopovala, paparazzi, ani jsem netušila.

* letos jsem si řekla, že toho nebudu tolik pěstovat jako loni. jenže.  jsem sela "jen" rajčata divoká a tyčková, saláty, špenát, dýně, cukety, fazolky, světlici a černuchu, heřmánek, mrkev, kopr, brutnák, měsíček, mizunu, ředkvičky a spoustu kytek a divila jsem se, že toho je tolik, když přece toho mělo být míň! ale nemohla jsem si pomoct. a pak už jen přesazovat, plít, zalívat. občas, ale to jen zřídka, když už jsem z toho celá utahaná, lehnu si do trávy a cítím pod sebou zem, leze po mně mravenec a zpívají ptáci, oni tak nádherně, nebesky šťastně zpívají. zurčí potok a to chvilku opravdu cítím náruč zahrady a síly, které do mě proudí zdola. ten život. pak jdu a vytrhám pár ředkviček, co pálí jako čert, ostříhám špenát a mangold, který je v záhoně od loňska. utrhnu pár snítek máty a tu si dáváme do lahve z vodou v následujících dnech a je to svěží vzpomínka, voda s pozdravem. mangold a špenát podusit a z mizuny je salát. jak to chutná jinak, když je to čerstvý, živý, zelený. a pak, opatrně trošku prostříhám první bazalku, tu trvalou bazalku, jejíž semínka jsem dostala od Jáji. vzpomínám na ni, jak byla statečná. nikdy si nestěžovala, i když málem umřela. odešla nejdřív málem, a pak, ach bolesti, odešla doopravdy, už to nevybojovala, nešlo to. vzpomínám, jak byla sečtělá a chytrá a moudrá a vzdělaná, jak ji zajímal svět a život. jak uměřený měla psaný projev. jak i naposled mi napsala úsečně a informativně a důstojně, žádný melodramata... a poslední slova byla času není nazbyt. jak hodně knih četla a taky knihu napsala. jak mi napsala, že nemůže dýchat a spát a už nemá sílu bojovat, že by si chtěla odpočinout, vyspat se. Jájo, takhle jsme to nechtěli, ale ten klid už přišel. a já vím, že tvoje duše neumřela, že je to jen jiná forma existence. a jestli bude nějaké příště, přeju ti, ať ti to vyjde. víš, abys měla radost ze života, z těla, který vesele žije,,,a ještě ti taky přeju to, co tady nenapíšu, ale jak jsme si spolu psaly, tak víš, co myslím. posílám pozdravy tam...vzpomenu si vždycky na tebe, když zalívám bazalku, nebo ty pivoňky taky od tebe.

Jájo, klid tvý duši. ahoj.