kvetoucí quilt * blooming quilt

quilt jsem ušila v lednu, prošitý jej mám od února. (zardívající se smajlík...?)  inu, už je to tak se mnou.

deka mých snů. všichni tu už mají ode mne deku a teď přišla konečně řada na mě. tři roky jsem schraňovala noční košile z druhé ruky. kytičkový vzor jedině.

řezala jsem a sešívala. sešívala při poslechu četby Kohákovy Zelené svatozáře. jak on píše o tom, jak šetřit Zemi a zodpovědně a s láskou spotřebovávat její zdroje, neplýtvat a žít skromně... takže to sedělo a ladilo a já ladila kytičkové vzory jeden ke druhému...a sešívala jsem při záznamu koncertu Suzanne Vega na Staromáku. moc hezká práce.

quilt jsem si nechala profesionálně prošít květinovým vzorem na přání. děkuji, Moniko. když je někdo tak šikovný a tak precizní... jen jsem vydechla úžasem, když jsem deku vybalila z balíku. pak už jen olemovat...a denně se jí kochám. když ji vezmu do ruky, mám hebce hýčkavý pocit.

na návštěvě u kamarádky jsem narazila na časopis...a zaujal mě rozhovor s Honzou Ungerem, zpěvákem kapely Zrní, Regenerace 2/2015. formuloval tam přesně to, co mi už delší dobu vrtá hlavou:

"Češi rádi shazujou. Hrozná sranda. Mám to fakt rád, ale pak už mi začne vadit, že nejsme schopni uznat, když člověk dělá něco hezkýho, silnýho. Nepřijmeme nic v čistý podobě, jako kdybychom se báli, styděli. Pokud to nesejmeš, nezazdíš, nezesměšníš, nezparoduješ, tak to nefunguje. Přijde mi ale, že tu pak nemá šanci vyrůst něco velkýho."

je to fakt. jako bychom se styděli za to, co je nejdůležitější. všelijak to maskujeme. slovní agrese i jen malinká, takový malý jed prorůstá komunikaci hodně často. ironie, sarkasmus. malé shození. třeba i sebe. udělat to raději preventivně, než mě někdo předběhne. udělat tím radost slabostem svým i druhých? proč?

jak děti začaly růst a chápat víc, nechápaly. ironii a sarkasmu malé děti prostě nerozumí. doma to většinou neslyší. anebo teď už jsou tak vytrénované, že mě honem rychle upozorní, abych takhle nemluvila. začala jsem si to hlídat. neshazovat sebe a neshazovat druhé. neubírat sílu i jen slovy. nehřešit slovem. 

není to za každou cenu ta sluníčková pozitivita s vyceněným úsměvem. tvořit si realitu afirmacemi o vlastní úspěšnosti a úžasnosti bez hlubšího ponoru a pochopení, bez introspekce a sebereflexe. to ani není třeba. povrchní behaviorismus asi i něco změní, ale možná ne až tak do hloubky. nevěřím iluzím o vytváření si vlastní reality, svého života, světa. ale něco ovlivnit lze. vlastně hodně. čím naplním svou hlavu, jaké myšlenky mě zaměstnávají, co si vybírám kolem sebe, co strhne mou pozornost. nemusí to být rozzářená keepsmilingová euforie, z níž pak pád bolí přímo úměrně tomu, jak vysoko jsme si vyskočili z reality. ale aspoň si přát nesetrvávat pozorností tam, kde je to hluché. kde to nemůžu změnit. i v černotě najít jiskru naděje. do svých slov to odrazit. neubírat si sílu stěžováním, zbytečným kritizováním. vidět to dobré vždy.

neurážet slovy, nesnižovat milované, neubližovat ani sobě. mluvit spolu hezky. nebo jenom normálně. to stačí. doma si to hlídáme.

... a děti jdou pak do školky, do školy. na rodinnou návštěvu. na trénink fotbalu. a někdy se hodně diví. nejsou na to zvyklí. způsob komunikace některých lidí, třeba i pedagogů založený na slovním ponižování je tahá za uši. 

na prvním tréninku, jen co jsme se s trenérem pozdravili a ptám se na základní informace, to začalo. nemohla jsem věřit vlastním uším. s přáteli tak nemluvíme a doma taky ne. asi jsme nějaký podivný ostrov, nebo co.

za chvilku jsem se vzpamatovala a říkám: "prosím vás, budeme spolu mluvit jako normální lidi. tohle si zkoušejte na chlapy v hospodě, jestli jsou na to zvědaví." okamžitě pochopil. záblesk v očích. přestal a příště donesl synovi kopačky. já pak jemu zase mýdlo. smířlivé mávnutí přes hřiště. teď už má Sokol jiného trenéra.

úplně normálně mluvit. normálně. když se na to zaměřila jedna má blízká, zjistila, jak je to těžké. jak je ponižování a slovní šikana hluboce prorostlá její rodinou v několika generacích. shodit a ztrapnit, zkritizovat. ubohé hry na vítěze. nadávky. děti se učí rychle. když se to nechá, jak to s dětmi roste. jak nepohodlně pak může být doma, tam, kde by člověk měl být v bezpečí. jak vztahy se kroutí. ten, kdo je ponížen, se potřebuje zátěže zbavit. pošle to dál. hrubě řečeno tátu seřval šéf, tak seřve mámu. máma seřve děti. ti si to předají od největšího k nejmenšímu a ten pak jde seřezat psa. a co pes? kousne kočku možná :). ne, není to většinou přesně tak, ale nějak podobně jo. každý se potřebuje nějak zbavit křivdy a bolesti, kterou nese.

mít doma zásady. hranice, které jsou pevně střeženy. aby bylo dobře. aby bylo bezpečno. abychom neměli co vracet a posílat dál. zastavit to v sobě.

být laskavá i sama k sobě. zabalit sebe a své milé do měkké květinové deky. a rovnat to hezky v sobě a kolem, dohlídnout na to, aby domov bylo místo pohodlí a bezpečí a hýčkání.

ať už se oháníme pojmy pravda, láska a tak, nebo těmi velkými slovy šetříme, stejně na to vždycky dojde. protože ne ta slova, ale ty skutečnosti jsou moc důležité pro život. nemusíme o tom moc mluvit, ale když to není, a to se dřív nebo později provalí, tak to je průšvih. o tom někdy příště. 
ačkoli ty jiné písně...mno...už jsem asi větší holka a moc tomu nerozumím... poslouchám chvíli hip hop a zase to shazování, fakt to nemusím...a grafománie a slovománie a ta vážnost a legrační pohyby rukama... je to zábavný, jojo. ale tahle se mi dost líbí a je to dobrý vědět. co je větší než my.

ať máte doma hezky a sladce.

pěkné dny.