My photo
calenndula@gmail.com * DOLL MAKER, Czech * PANENKÁŘKA *

June 4, 2017

děkuji * thank you

















































































































DĚKUJI

Stromová

anotace: že to/že se-dáváme



Děkuji, lese
že smím být u Tebe.
Máš tolik vůní a 
tak blízko do nebe.

Děkuji, vodo,
ty starostlivá...
Tebou se každá má
špína smývá.

Děkuji, louko
za trávu, květy
zářivých barev 
vlní vás věky.

Děkuji, hory
- když toužím vás slézt - 
věřím, že konec
vždy dobrý jest.

Děkuji, prostore,
že máš i čas
mohu tak pospravit
každičký kaz.

Děkuji, živote,
že smím tě žít
s druhými setkávat
společně se dávat.
.

Na světě být.
.




* Stromová píše úžasný silný opravdický básně a já nad nima vždycky nemůžu. a nemůžu jinak, než si je půjčovat. děkuji, děkuji, děkuji.

* vstaneme ráno o víkendu, slunce svítí, a my už se těšíme a vyrážíme. on zásadně nasnídaný, já zásadně nalačno. běžet volně a svobodně. já vím, že se opakuju. když to je tak blažený opakování, tohleto. běžet, dýchat, uá... miluju. mineme První okruh a vezmeme to rovnou po Královském. funím a do kopečka nemůžu, ale Sokol maká, běží i do toho nejprudšího krpálu, drsnej chlap, nechápu. vypracoval se, kluk. no jo, mladá krev. moje starší krev se pění, já nepřidávám na rychlosti. od začátku si držím to nejpomalejší možný tempo, jde mi jen o to, vychutnat si pohyb - a abych to uběhla celý :)... ale on, hodný, vždycky na mě čeká. někdy čekám i já, jsme na sebe laskaví.

* to místo na vrcholcích skal pojmenoval Osudové místo. sbírá pírka a nechává je zapíchnutá v mechu, jsou to jeho znamení, podpisy v krajině.
zatímco minulou neděli svítilo slunko a les zářil barvami a byl celý rozbzučený, voněl teplou pryskyřicí a jehličím, dnes to byl jiný běh. 

* tak jednak, Sokol předešlou noc pařil s taťkou na fesťáku, tancovali a řádili a přišli domů o půlnoci. přesto ráno moc chtěl se mnou běžet a já si toho velmi cením. nechám ho vybrat cestu, nehoním ho. běžíme tudy, kudy chce, a jak daleko chce. ale vždycky v duchu, když mu dávám vybrat, telepaticky mu posílám úpěnlivý přání po tý delší variantě cesty, prostě když už jsem venku, chci si to užít. a on, čumáček, nějak to asi telepaticky vychytává (vždycky měl tyhlety schopnosti, jako fakt...), takže já si to pokaždé taky velice užiju.

* takže dneska: Sokol po flámu a les po dešti. nádhera. Chlapec klopýtá někde za mnou a všude se rozprostírá bohatá a plná vůně Země. prostě humus, že ano. myslela jsem, že po svých nočních eskapádách by třeba mohl i míň mluvit, ale to neklaplo. on prostě je docent Brebent, přes to nejede vlak. občas jsem mu utekla a chvilku si oddychla teda, no, přiznávám. aspoň mám nějakou další motivaci k běhu :)

pak: pomněnky u cesty. První okruh nemám tak moc ráda, je tmavší a někdy i blátivý, což dneska zrovna bylo. ale za to krásná odměna, spousty modrých droboučkých pomněnkových hlaviček na každým kroku a skoku, radůstky milé...

* nejenom, že dnes to byl docent Brebent, byl i profesor Wolf. vzal si na sebe svou vlčí teplákovku, co jsem mu ušila. už když ji měl doma na sobě a já viděla bílé dolní okraje, věděla jsem, že v rozbláceném lese skončí jako divoké prase. ale neříkala jsem nic, měl takovou radost, že si ji bere. pak mi ukazoval ty spodní kraje od bláta a pokukoval po mně provinile, a já, jindy v takových situacích tak trošku dračice, jsem ho asi překvapila. 

totiž když mě les obejme, cítím se jako doma, lehce a naprosto ve svý kůži. pohybuju se a proudí mnou zcela nový život, křišťálové záblesky blaženosti propojují Zemi s Nebem skrze spojnici mýho těla, tak to cítím... bolesti a tlaky odcházejí a po chvíli běhu jsem jako beránek, jako ovečka...
takže: dívala jsem se na ty černý konce nohavic, černý, co byly předtím bílý. jindy bych poněkud lítala z kůže, ale teď jsem si uvědomila, že na těch nohavicích je kus Země, tý, kterou miluju, cítím ji silně tady v lese jako Matku. 
a říkám: to přece nevadí, to vypereme. a bylo to.

a potom, odměna ohromná: Sokol kluše přede mnou a dva metry před ním vyskočí z houští srnec a překluše přes cestu, díváme se, jak mizí pod bránou z bříz. hned po srnci hopsá i Sokol přes cestu, napodobuje jeho pohyb a strašně legračně se tváří a kluše jako taky do houští, no sežrala bych ho láskou. 
někde kolem tohoto místa tyhle pocity nezažívám poprvý, jsou to nějaký kouzelný místa, či co. minule jsme tu běželi, je to z kopečka, a tak se rozběhnu s radostí dolů, srdce mi přetékalo blažeností, takže jsem na něj volala: mi-lu-ju těěěě!!!

*pak jsme seděli chvíli na našem meditačním místě nad rybníkem. tam já vždycky spočinu v náruči Matky Země a nechám se chvíli pochovat. pozoruju rybník, obejme mě Země a Voda a... a... nejsem. Sokolovi opatrně naznačuju, že fakt by mohl chvilku mlčet. a jo, i mlčel. chvilku.

a dělal land art. já taky. spirálu v písku pod borovicemi ozdobenou šiškami. 
něco jsme si povídali o životě. byla jsem tak šťastná. 
a říkám: víš, někdy v životě si nemůžeš vybrat. něco prostě dostaneš a nejde to změnit. myslíš si, že je to blbý, ale musíš z toho pro sebe vždycky dostat to nejlepší. 

a taky, někdy máš dojem, že ti něco nevyšlo, a je ti to líto. chtěla jsem pracovat na zahraniční univerzitě. už to skoro bylo, vyhranej konkurz a tak, ale pak, nezajistili dobrý podmínky pro vás, pro děcka, tak z toho sešlo. tenkrát mě to moc mrzelo. 
ale to jsem nevěděla, že brzy po začátku semestru tam začne válka a já skoro přestala tou dobou chodit. a pak začalo mý dlouhý období hledání cesty z nemoci ven. no a koukej, jakou mám teď krásnou kariéru. nejkrásnější, s váma doma. uměleckou, nad každým vaším talířem, kde komponuju tvary a barvy, a nad každým kouskem, co vám ušiju. pedagogickou, s váma děckama, když vám pomáhám s úkolama. kariéru malého chemika při výrobě mýdel a cédéeska...
nelítám sice po světě, ale jak si tady úžasně lítáme po lese! bez letenek úplně zadarmo. nemám sice ten doktorát, o kterým jsem možná taky trošku...no nevím, no, ale třeba bych to aspoň zkusila...ale strašně moc jsem toho nastudovala ohledně zdraví a stravy a léčení a bylin, i v cizím jazyce jsem se pocvičila, vyléčím ti chřipku i bradavici a tátovi chrápání, mamko, a beďary Opici, a nám oběma ekzém...říká Sokolík... a já si říkám: já ten čas neztratila, je vtisknutej v mých kostech a kloubech, v očích, který neosleply a v hlavě, která už nebolí a není v oblaku mozkový mlhy...ve vaší kůži a v srdcích a v nás všech.
nemusím už vstávat v půl pátý a jezdit domů večer za tmy, ale mohl jsi kdykoli přijít ke mně pod peřinu a přitulit se, když jsi potřeboval. mám čas na tvý nekonečný brebentění, na šití Malininých šatů, ve kterých zítra půjde, jak ona to nazývá, pro šprcký, pardon, šprtský ocenění ke starostovi a bude ho slavnostně přebírat v Parkhotelu. 
možná nemáme drahý dovolený, na který bych fakticky vydělala, protože jsem vydělávala dost, ale kamaráde, mám vlastně dovolenou každej den, luxus svýho času, času pro vás, mý poklady největší.

* a pak jsme běželi a Sokol mě na chvilku chytil v běhu za ruku. někdy to tak dělá.

4 comments:

  1. To je krásný! ♥
    Taky se učím žít ten život, který mám...
    Přeju slunkovatý den,
    J.

    ReplyDelete
    Replies
    1. díky, Jitko ♥
      přeju co nejvíc krásy TEĎ A TADY.
      H.

      Delete