* k narozkám dostal kytaru a všude ji tahal v krabici. věděla jsem, už když jsme ji kupovali, že mu chci ušít pouzdro. věnovala jsem čas průzkumu internetových návodů. nebála jsem se toho, je to vlastně kabelka trochu jinak. ale. je potřeba tam dát vatelín, trochu to "vyměkčit". a ještě je potřeba tam dát výztuhu i tužší, trochu to "vytvrdit", ať to drží tvar. takže vnější vrstvu proquiltovat s vatelínem, vnitřní podžehlit rono-výztuhou...a je to. no... a není to. všechny ty kroky, jeden za druhým, nejde to obejít... strašně mi to trvalo. večer za večerem, noc za nocí. dalo mi to zabrat. vždycky jsem si to chtěla už nějak zjednodušit, tak jsem něco nenastehovala, a ono v těch kytarových křivkách mi to udělalo neplechu, takže jsem párala a hodně. tuhle hodinku, tamhle hodinku... pak jsem už všecičko poctivě stehovala radši.
* bylo to těžký. před koncem jsem ve finiši už skoro nemohla. věděla jsem, že do Vánoc to stihnu, to jo, ale uf uf, byl to trochu závěrečnej sprint z posledních sil, co sesbíráš někde na dně.
* do toho nacvičoval s klukama na vánoční besídku vystoupení, rozhodli se, že zahrajou a zazpívají. jezdil s kytarou v krabici zkoušet.
mami, Pepča má takový pouzdro na kytaru, víš, takový super pouzdro, co si může dát i na záda.
jo? vážně? to takový pouzdra existujou? dělala jsem hloupou. přitom u stroje pod hromádkou látek zrovna takový pouzdro leželo rozpracovaný, pečlivě ukrytý. na zadní straně popruhy na záda už byly hotový....jupí!!!! na tváři zdánlivá lhostejnost, uvnitř duše jsem vesele křepčila a smála se, jak jsem ten dárek pěkně vyhmátla. drahoušek můj, neřekl mami, to pouzdro potřebuju, já ho chci. jen tak nesměle naznačoval...
* když ho pod stromkem vybalil, křičel radostí. a já, radostí jsem zase tála...
* trička už tolik práce nedala. věděla jsem, že lev i vlk ho potěší. a teď, do školy je pořád střídá.
