* dostávám květiny. občas. většinou si je fotím, abych se potěšila déle. jako jídlo. ta pomíjivost... ještě na chvilku se pokochat...potěšit.
* když je dostávám, od milovaných, čas se na chvíli zastaví a z rukou do rukou se předává krása, plyne vzduchem mezi námi. láska. je to zvláštní sladká chvilka.
* je krásné mít blízké duše, se kterými se vídám, které na "obyčejné" setkání přinesou kytici. znovu. a zase. z obyčejnosti se stane oslava, svátek, vzácná chvíle spolu. pak ještě další dny mám připomínku doma ve váze toho krásného drahého času s milovanými. když se setkáme s dívkami mými milými, malé dárečky, dobrůtky a květiny si vyměňujeme...vždy. je to naše holčičí milý sladký setkání. obejmeme se. je krásně prostřeno. pozoruju je, jak lžičkou ukrajujou můj raw dort a ony si nahlas pochutnávaj. já se kochám kytičkovaným kapesníčkem, který jsem dostala. nebo nějakou malou kosmetikou. sedíme vedle sebe. posloucháme se. pochválíme se. jsme tu spolu a pro sebe.
všichni, všechny, se kterými se vídám, se kterými si voláme a píšeme zprávy, se kterými jsme v kontaktu, všichni, všechny, kterým dám svůj vzácný čas, jsou milí a milé. myslí na mě. zajímají se.
je to krásné.
děkuji ♥
* ty zlaté dívky, Říčka a Křehká, se kterými setkání je svátkem. ta sladká slova, co mi píše v mailech Zářivá. její humor. komentáře Rozmar, její upřímný zájem, náš kontakt, dárečky a otázky, jak se máš, dlouho jsi nepsala? (to jako pár dní, jo :) je to vzácný.
aby bylo jasno. nejde o věci. kytka utržená u cesty a jablíčko. klacíčky nožem ořezaný, omotaný předenou vlnou od Říčky. vzácnosti největší. její čas v každým zářezu nožíku. její obrázek růže vodovkou a pastelkou...miluju.
otázka jak se máš? a oči čekající na odpověď. zkoumavě čekají a bloudí v mojí tváři.
ne, to nejsou ty věci.
je to všechno láska a pozornost.
aby bylo jasno. nejde o věci. kytka utržená u cesty a jablíčko. klacíčky nožem ořezaný, omotaný předenou vlnou od Říčky. vzácnosti největší. její čas v každým zářezu nožíku. její obrázek růže vodovkou a pastelkou...miluju.
otázka jak se máš? a oči čekající na odpověď. zkoumavě čekají a bloudí v mojí tváři.
ne, to nejsou ty věci.
je to všechno láska a pozornost.
* Stromová a její dárečky. látka, kterou mi dala. na, já to nepotřebuju, ty si s tím poradíš. vzpomněla si...
její telefony: dlouho jsem tě neslyšela, tak jen abys věděla, že ti děkuju...a jak jsi psala na blogu, víš... její maily plný slov...nikdo mi nepíše takový. tak hluboký slova. no fakt. vždycky nad tím sedím a rozdýchávám.
její telefony: dlouho jsem tě neslyšela, tak jen abys věděla, že ti děkuju...a jak jsi psala na blogu, víš... její maily plný slov...nikdo mi nepíše takový. tak hluboký slova. no fakt. vždycky nad tím sedím a rozdýchávám.
* pak, jednou v létě, seděly jsme tu za stolem s Nejmenovanou. řekly jsme si hodně. pravdu až na dřeň. bez rozpaků, bez příkras.
a ono to z ní najednou tak vypadlo. jak to všechno bylo.
no víš, to tak bylo prostě no.
a bylo ticho. bylo hluboký těžký ticho, než jsem ze sebe vydechla:
aha. a jak dlouho? kolik ti bylo, když to začalo?
šest.
a jak hodně?
od šesti naplno. všecko. já jsem to nechápala, víš. myslela jsem, že mě má rád.
a pak jen se na ni dívám a oči se mi plní slzama. a pak ji jdu vyprovodit na autobus, jen kousek. sukně mi vlaje kolem nohou a jdu, jdeme spolu, dvě holky. jsem tak ráda, že ji mám. prožila hodně a je to síla, ale taky chápe hodně.
ale nemám slov. to nijak, nijak nejde pochopit. to nejde přejít. zapomenout, vymazat.
musíš to odpustit. jen kvůli sobě, ať se ti uleví.
říkám jí.
třeba běž na policii, kdybys chtěla, řekni jim to. ale jen pro svou svobodu, odpusť mu to. i když nic to nemění na tom, že tohle je ohromná špatnost.
říkám jí.
třeba běž na policii, kdybys chtěla, řekni jim to. ale jen pro svou svobodu, odpusť mu to. i když nic to nemění na tom, že tohle je ohromná špatnost.
no takhle jsem to neřekla. řekla jsem tehdy nějaký sprostý slovo. jak je skoro neříkám, teď jsem musela.
a víš, večer pak jsem usínala na mokrým polštáři. Muž nebyl doma a já, usínala jsem i nahlas...
nemohla jsem o tom ani dřív sem napsat, i když jsem chtěla. protože tohle je velká síla. velká špatnost a velký zranění.
a holčičko, chci abys věděla, Ty jsi čistá jak ty lilie, co jsi tenkrát přinesla. jsi jako všechny květy, svěží a voňavá a čistá a krásná, neposkvrněná mezi ženami. tvoje podstata, pod vším, co se stalo, je neměnně nevinná a čistá, hladká jako zrcadlo, čirá jako křišťál. jen si ji najdi v sobě, ona tam je. ať kdokoli ti udělal cokoli, nikdo ti tohle nemůže vzít. nikdy.
no a Stromová, moje drahá přítelkyně, napsala krásnou báseň o pivoňce. nejen. dovoluji si ji tady ocitovat.
O bílé záři
Stromová
Anotace: mnohdy nenápadné zůstává v srdci hluboko - vůně barvy doteky...činí život šťastnějším
*
Letnice
jsou tou dobou v roce
kdy bílá pivoňka
u zídky staré kloní hlavu
by rozvlnila vesmír sebou.
Čechrá si kolem sebe trávu.
Kvete a voní pro radost,
pak přejde přes duhový most
- za kapek deště -
na věčnost.
A jemnost, která otiskla se
to pozdní jaro do světla
zůstává navždy v mezičase.
Zhroutí se v sebe
ve své kráse
ta žhnoucí bílá kometa.
