* a šila jsem. miluji šaty. nejlepší kus oblečení. dlouhé a zavinovací, volné a vzdušné, ideální pro horké dny, které v létě byly.
* a moje kamarádky jak z 19. století. díky nim vím, co je přátelství, podpora, bezpečí. je jich víc, ale dnes prozatím tyto dvě. chci si to uvědomit, formulovat a sem napsat, abych si užila ještě víc, že je mám.
Říčka. jak jsem za ni ráda. naše téměř každodenní rozhovory. nikdy sebe nemáme dost. čím déle spolu mluvíme, jsme spolu, tím je nám oběma líp. no fakt. ani to snad není možný.
zná moje nejtajnější myšlenky a (přesto) můžu zas a znovu cítit, jak moc mě má ráda. neskutečné.
nejukrutnější upřímnost, absence snahy na sebe udělat dojem, cokoli zakamuflovat a udělat lepší... to je TAKOVÁ svoboda. znát svá slabá místa, a cítit dokonalost.
laskavost, pochopení, přátelství a láska, v tom totiž dokonalost je, nad všemi slabostmi, malichernými neshodami, nesouhlasy, zraněními.
Říčka umí myslet na druhé jako nikdo jiný. ačkoli o sobě říká, že není studijní typ, dokáže mlčky pozorovat a pamatovat si dokonale vše o lidech. dokáže geniálně odhadnout, co by kdo chtěl, měl rád, co koho potěší. tolikrát zamířila a trefila se přesně v tu pravou chvíli, když mi bylo těžko, dokázala mě potěšit svou pozorností. jestli někdo umí darovat pozornost, je to ona, je v tom výjimečná.
řekla bych, že Říčka vůbec nemá jednoduchý život. ale když ji vidíte, v jejích očích stále něco září. něco, co ukazuje někam výš a dál za tento svět. její víra...její hledání...její touha...nehasnoucí naděje, byť kolikrát, mnohokrát vykoupená slzami... je to tam.
jeden muž, který ji někdy potkává v práci, jí řekl, že vypadá jako anděl. řekl to úplně normálně, tak jako mimochodem. jsem ráda, že si toho všiml.
i když zrovna prožívá něco těžkého, i když sama bojuje nespočet svých menších či větších bojů, dokáže dát druhým něco z toho světla, co jí září v očích.
ze všech lidí, co znám, ona má největší smysl pro to, co je správné. ne že by moralizovala, to opravdu nedělá. ale vždycky tak nějak přirozeně cítí, co a jak má být.
má lidi opravdu ráda a lidi milují ji. je tolik, tolik štědrá, o všechno se dělí, neustále obdarovává druhé. mnohokrát mě utěšila, mnohokrát dobře poradila.
potkat takového člověka a tohle dostat, je zázrak. nestává se to každý den, ani každých deset let a někomu se to nestane nikdy. já to vím a děkuju za to. děkuju. děkuju.
Křehká. další předrahá duše. když mluví, je v tom taková průzračnost, že by to nezahrála ani nejlepší herečka. známe se roky a nikdy jsem ji neslyšela nikoho pomlouvat. prostě nikdy. nikoho. neříká vulgární slova. ne proto, že by se držela a přemáhala a dělala ze sebe někoho jiného, lepšího. že by si hrála na hodnou, na dámu. ne. když mluví, tak jen dychtivě poslouchám, nevím, je v tom něco tak čirého. není to k smíchu, není to křeč. je krásné být při tom a poslouchat, protože to plyne samo, je to její přirozenost, jako když dýchá. neznám nikoho jiného takového. je výjimečná, je sama sebou, a já to hltám.
je velmi pracovitá a aktivní. někdy bych jí přála, aby si víc odpočinula. ale její živost, nadšení pro pohyb, pro nové poznatky, její poctivost a důkladnost u všeho, co dělá...miluju.
ano, je nesmírně důkladná ve své práci, v péči o rodinu, v pozornosti, kterou věnuje druhým. přála bych jí takovou důkladnost i v péči o sebe...
je schopná radovat se z radosti druhých. je schopná šťastně se smát a chválit něco, z čeho mám radost a zářit přitom štěstím. ano, z čeho mám já radost! má například talent poslat mi zcela seriozně mail o tom, jak mi to slušelo, když jsme se potkaly ve městě. je tohle vůbec možný?
ona má vůbec velký talent radovat se. tuhle jsme měli s dětmi piknik v zámeckém parku. začalo pršet. a ne jenom tak trošku, za chvíli to byla pořádná průtrž mračen a z nebe se lily provazy vody. zatímco jsem balila všechno jídlo a věci a chystali jsme se k rychlému úprku, Křehká běhala v dešti, radostí tančila a výskala, celá promočená nastavovala tvář proudům vody.
mami, víš, co se mi dneska nejvíc líbilo? jak se teta ladovala, že plší.
řekl večer Sokol. a pak ještě mnohokrát si vzpomněl a při té vzpomínce se mu rozsvítily oči.
co je nejlepší s nimi... bezpečí. pocit domova, bezpečného úkrytu, když jsme spolu. víme dobře všechny, že nehrozí ani náznak konkurence, tichých nevyslovených soupeření s jedem cezeným mezi zuby. možná někdy někde v dálce se něco takového děje. ale nás se to netýká. my jsme spolu. netřeba se bát, že odhalená slabina ponoukne tu druhou k ráně, nebo jedovatému slovu. ne, nikdy.
jeden letní den spolu. jídlo, co jsem uvařila jen pro ně. banánová zmrzlina z mraženého banánu s pravou vanilkou. pečená zelenina se sýrem... a pak už nevím.
ale co si vzpomínám, jak seděly vedle sebe na pohovce a dívaly se na film. jak křoupaly čerstvě upečený teplý krambl, sladký po medu a křupavý po mandlích, který jsem jim k filmu donesla. jak obě plakaly, když přišla smutná pasáž. došla jsem jim pro ubrousky a byla šťastná, že jsou takové.
jak se Křehká radovala, že mi je dobře, a jak mi to sluší :-).
jak si razidly vyrazily z papíru barevné květy, a já jim z nich sešila girlandy.
jak jsme si povídaly, co všechno krásného v tom filmu bylo. jak důkladně jsme rozebíraly každý dobrý detail.
jak po dlouhých horkých úmorných dnech se najednou rozpršelo, ony vyběhly ven a vystrkovaly ruce zpod střechy a výskaly a radovaly se obě.
jen to pozorovat. jen s nimi být. obejmout je a cítit člověka v náruči.
dodneška na ten den vzpomínáme. jak jsme všechny načerpaly společně tolik sil. jak jsme spolu byly doma a v bezpečí.
