My photo
calenndula@gmail.com možná že něco i na zakázku..., máte-li zájem. zkuste napsat. platba i v naturáliích, třeba dobrý domácí med...

March 23, 2017

tisíc a jedna chyba * thousand and one mistake




























* detailní fotky by odhalily chybu za chybou na téhle tunice. ale co, to neva. nosit ji můžu, tak prima. chybama se toho stejně učím nejvíc.
* vlastně jsem měla při šití radost, jak se ty chyby "děly" jedna za druhou, že jsem se na sebe nezlobila. jen jsem se na sebe dívala a divila se, jak chybuju zas a znovu, že mi tohle nedošlo a tohle jsem neohlídala... a chvílema jsem se musela sama sobě smát.
* je to z látky, kterou mi kupovaly děti k narozeninám. váhala jsem, že si vezmu půl metru...a ony ne, mami, vem si toho víc...byli milí. tak přece si šití z týhle krásný látky s ptáčkama, která se mi neokouká, která se mi strašně líbí, nepokazím nějakou představou nereálné dokonalosti, že? :-)
* tuniku jsem pojmenovala tisíc a jedna chyba :-)

March 21, 2017

hubený džíny * skinny jeans















































































































* kalhoty nosím málo, ale někdy se hodí. tyto jsem potřebovala zúžit. zjistila jsem, že jsou tak pružné, že je obléknu i zapnuté...a už mi to šrotovalo. tak, jak to vidíte na fotkách, totiž kalhoty většinou nenosím. mám ráda něco přes boky, tuniku, anebo i minisukni. mini bych normálně nenosila, ale přes kalhoty, barevně ladící...proč ne?
* pod tunikou nebo sukní se pak ale rýsuje knoflík a poklopec, taková boule...rozhodla jsem se, že se boule zbavím a všiju pružný pas.
* výsledek mě potěšil tak, že si dělám zálusk s tímhle zlepšovákem i na další kalhotové adepty.
* děkuju Opičce za fotky. dělá přímo akrobatický kreace v miniaturním prostoru, který máme k dispozici na focení.

March 18, 2017

co jíme VII * what we eat VII




































































































* sladká tečka závěrem. teda závěrem...! mě to focení jídla nějak začalo bavit! na malou chvilku pozdržet ty barvy a chutě pomíjivé. vychutnat si výsledek malinko víc, pokochat se...
* tohle jsou moje evoluční talíře ovoce. evoluční, protože mi pomohly přejít z fáze cukru do fáze zelené. juchů!
* po vynechání cukru jsme si pomaličku zvykli na přirozenou sladkost ovoce. nejprve, jak už jsem psala, byly větší chutě na med. pak různé ty dezerty, zákusky pečené a raw nepečené...musela být vždy zásoba. postupem času jsem si uvědomila, že to nemusím. přišel čas, kdy jsem to upekla pro rodinu, a ani jsem si nepotřebovala ochutnat. dala jsem přednost raději čerstvému ovoci, protože v něm cítím život. když si vyberete ovoce, které máte rádi, nakrájíte na talíř, na to pár ořechů a sušeného ovoce, to není jako zakousnout se do jablka, nebo banánu. už ta úprava a kombinace barev, chutí a vůní spolu na talíři povyšuje obyčejné ovoce na dezert.
* jedla jsem svý ovocný talíře politý panenským kokosovým olejem (zdá se vám to divný? ale ne, je to fakt dobrý!) a bylo to dobrý, ale taky jsem věděla: všeho do času. musím se pohnout dál. i když je ovoce a ořechy lepší než cukr, taky ho nesmí být moc. pomalinku jsem ubírala a nahrazovala v denním jídelníčku zeleninou. pomalinku, žádná křeč. stejně jako moje frekvence jedení masa se snižovala a stejně tak i množství. zdá se mi, že když tělo nerušíme umělými složkami stravy,tělo si řekne. co mu dělá dobře, co chce, stačí naslouchat.
* teď už nepotřebuju ani tyhle talíře. občas talířek, občas zobnout, už ne tolik. trochu ovoce ale dávám do zelených smoothie a ty u mě teď vedou. sladkost banánu dodá hromadě lupení hned větší přitažlivost. smoothie nejsou tolik sladká, jen tak akorát, ale efekt listové zeleniny je na zdraví nesmírně znát. a proč bych to nechtěla? proč bych se nechtěla cítit ještě líp? ještě víc živá? teprve když to zkusíš, pochopíš proč.
* a tak tyhle fotky jsou spíš takovou vzpomínkou. dobrou, sladkou vzpomínkou. na borůvky, které sbíraly děcka loni. na lívanečky, které Opi smažila ještě za vajíčkových časů. 
ale já vím, že se jim zas vajíčkový časy blíží. možná. určitě uměřeně vajíčkový. vidím, že když zachováme poměry potravin, nejvíc zeleniny a v tom zbytku množství pak už to nepřehánět... funguje to a alergické reakce nemají. lidský tělo toho totiž hodně dokáže (juchůůů!!!). 
* nebude ale asi potřeba těch vajíček moc. v tomto mezidobí, kdy jsem nahradila vejce v pečeném lněným odvarem a soustředím se hlavně na raw dezerty, v tomto mezidobí se nám hodně líbí. a raw strava, přirozeně teď i s jarem, u nás vládne víc a víc.
* občas namočím třeba mandle a udělám z nich mléko. s troškou soli, medu a mixovanou vanilkou je dokonalé. teď už si dají i děti, pomaličku mandle zkoušíme a taky se zdá, že jim nic nedělají. mandlové mléko mi chutná o tolik líp než kravské.

March 15, 2017

profesor Wolf a docent Brebent * professor Wolf and docent Brebent


























































































































































































* lidi, já opravdu ráda v noci spím. jsou pryč ty časy, kdy jsem protančila, nebo častěji asi spíš prošila celou noc. naučila jsem se snad už ctít potřeby svého těla a k nim dostatečný spánek patří. Sokol říkal, že má to maškarní, a já stále myslela, že až v pátek. ale pak odpoledne, tuším v úterý, říká: mami, a jakou si mám vzít masku?
ale dyť to budete mít až v pátek. 
(řekla jsem, ale už mi hlas maličko vibroval nejistotou. já se totiž znám.)
mami, ne, zejtra to je. vůbec nikdy jsem neřek, že v pátek.
aha.

a jéje. 

teď jsem někde četla, že vitamín C pomáhá člověku lépe vnímat čas. netuším, co je na tom pravdy, ale asi bych se měla předávkovávat tímhle vitamínem pětkrát denně, protože čas je pro mě celý můj život tak trochu tajuplně neznámá veličina. 
neumím s ním zacházet. musím se pekelně snažit a soustředit, abych nezapomínala. abych stíhala. abych jen prostě žila v tomto smluveném čase (protože o jeho reálnosti by se daly vést dlouhé diskuze, a to tady nehodlám teďkonc rozepisovat). všechno si píšu do kalendáře. moc, opravdu moc se snažím.
ale jéje. zítra je maškarní.
sedla jsem za stroj a šila. nevím proč, ale nesnáším maškarní a nemám ráda vlastně ani masky. uf, ulevilo se mi podivuhodně, když jsem si to přiznala. ačkoli jsem za svůj život několik masek pro děti vypotila, nemám to ráda. říkám si, dám si s tím tolik práce, oblíkne si to na chvilku a pak z toho hned vyroste. prostě si to neužívám.
ale tentokrát to bylo jinak. střih z nové Burdy. krásná maska lišky. ale nemám oranžovou. oranžovou teplákovinu shánět a platit jen kvůli jednodenní, byť fešácké, lišce se mi totiž opravdu nechtělo.

mami, nemáš ještě tu šedou, jak jsi mi z ní šila mikinu? že by nebyl za lišáka, ale za vlka.
aha?! no to je geniální. a šedivou mikinu s ušima unosí i normálně do školy! ani ty tepláky se neztratěj!
byla jsem nadšená. díky, Opičko, za ten nápad.

jenže jsem trochu zaspala, takže jsem se hrbila za strojem ten den hluboko do noci a druhý den ráno se po bytě ploužila jedna bledá pěkně vyvoraná myš. jenže ta myš byla úplně nadšená z krásnýho šedivýho a upovídanýho vlka.
maminko, jéééé,  to je kráááásnej vlk, moc moc moc ti děkuju!!! (mlask!) já se tak těším, že jsem vlk, víš, teď si to ještě sundám, abych to neumazal a pak, ve škole....mluví a mluví.

* když O přiveze Sokola domů a blíží se ke dveřím, už zdálky slyším dětský hlásek. když byl Sokol malej Sokolík, ale teda ještě úplně malinkej, tak nemluvil. zatímco v jeho věku se jeho sestra vyjadřovala v košatých souvětích (jako jo, šišlala, ale v souvětích!), on mlčel. neřek ani haf, ani mňau, mlčel. anebo ze sebe vytlačil jeden jediný zvuk, který se nedá ani napsat,  na to neexistujou písmenka, říkali jsme tomu kachna. ukazoval na věci a dělal pořád ten jeden zvuk. 

jak dělá pejsek?
* ta jeho "kachna".*
jak dělá kočička?
zase "kachna".*

dlouho mu to vydrželo. nerada to přiznávám, ale obávala jsem se chvilkama, zda je hošík zcela v pořádku...? ukazoval prstíkem a dělal ten kachní skřek úplně na všechno, měl hodně významů. nakonec tenkrát ještě ani nebyl Sokolem, říkali jsme mu Kachna. tehdy jsem si vzpomínala na kapitoly z vývojové psychologie, když jsem se učila na státnice...no jo, kluci jsou trochu opožděný, teda sorry, prostě pomalejší ve vývoji než holky, jen na začátku, víš, vždyť přece víš. tak si počkej. 
takže jsme si počkali.
netrvalo dlouho a přišel výbuch. raketový start řeči, od kachny se odpíchnul náhle do množství slabik a šišlavých slov. mnoho slov a mnoho významů, mnoho vět a souvětí. kočička, pejsek, kravička a ovečka, kachnu už uměl. měli jsme radost!
tenkrát nás ještě nenapadlo, že jednou budeme s nostalgií vzpomínat na celkem klidnou éru nemluvněte a na zvukově úsporné období Kachny. na období klidu. od té doby totiž u nás doma je ticho, jen když Sokol usne. jak se rozmluvil, už tu pusu od tý doby nezavřel. komentuje všechno, i sebenevýznamnější událost. pořád se ptá. líčí příhody ze školy, popisuje svoje duševní a intelektuální pochody. bombarduje nás přívaly slov, řeky slov se valí v záplavách. my všichni víme, že je skutečně obdařená osobnost se zajímavým nitrem. chceme mu pomoct se rozvíjet.
ale. 
jenže. 
jenže! 
pozorně ho poslouchám. odpovídám mu na jeho otázky, něco doplním k jeho zajímavým myšlenkovým procesům, něco mu vysvětlím. ale pak přestanu stíhat. mít neustále našponovanou pozornost, vnímat ho na sto procent, prosívat si významné informace od množství banalit...uf. někdy mám fakt dost.

usměju se, když slyším, jak přichází domů, poznám to podle drnčivého hlásku, který se blíží. usměju se, ale někdy, někdy možná trošinku ...bojím se to napsat. někdy malinko, jen tak na okraj, mě napadne, že bych se na chvíli někam schovala....hm. jen tak, prostě si trochu odpočinout, užít si ticho. 
ticho! 
ticho!!!  
zkouším s ním držet krok. být dobrá máma, pomoct mu růst. miluju ho, to je jasný...ale někdy, někdy je ho na mě prostě moc.
když jsem tuhle slyšela zase, jak se blíží domů, podle známého zesilujícího se drnčení dětského hlásku...otevřela jsem dveře a vypadlo ze mě:
a jéje. docent Brebent.
cože, haha, cos to řekla, mami? ptá se Opi.
docent Brebent. zas má přednášku.
hahaha, to je dobrý, Sokole, seš docent Brebent! chechtala se.
nejdřív se urazil. jenže to nepomohlo, nám se prostě docent Brebent hodně líbí. 
a tak si ho taky oblíbil. dneska ráno zpíval parafrázi na Klusovu písničku (naše děcka milujou Tomáše Kluse) Dobré ráno a místo dobré ráno všem lidem tam dal dobré ráno s Brebentem. nasmáli jsme se.

a jak šel za vlka na maškarní, říkáme mu taky profesor Wolf. profesor Wolf a docent Brebent jsou kámoši. ať už oba zloběj, jak chtěj, anebo brebentěj děsně chytře od rána do večera a tu tlamu prostě nezavřou, tak my je stejně oba milujeme!

p.s. za všechny geniální fotky děkuju Opičce.
p.p.s. ocásek byl všitý provizorně jen na maškarní, teď už je odpáraný a nová vlčí teplákovka už se nosí. každej den. strašně mu sluší, ne?