My photo
calenndula@gmail.com možná že něco i na zakázku..., máte-li zájem. zkuste napsat. platba i v naturáliích, třeba dobrý domácí med...

September 28, 2016

zázrak, kámo, zázrak














































































































































































* běžíme a běžíme a pak se vydýcháváme v prudkém kopci. Sokol využije chvíle a jeho dlaň vklouzne do mojí.
maminko, to je úplně neskutečný, to je zázrak, že běháš a cvičíš a co všechno zase děláš a jsi veselá. já jsem si někdy myslel, že už se nikdy neuzdravíš a budeš tak nemocná už pořád až do smrti. mami, to je zázrak!

říká to tak upřímně a jeho oči, všechno sdělují ty jeho zářící oči. mně taky asi trochu vlhce zablesknou, i když neprší, mám zamlžený pohled.

touha je zázrak, kámo, zázrak!


strašně jsem se bála. pořídila jsem si trampolínu před víc než rokem. chtěla jsem ji už předloni, ale O protestoval. 

tolik krámů, kam to všechno dáme? přece docela normálně chodíš, funguješ, proč bys to potřebovala? 

no to jo, to jo, ale potřebuju nebát se a zvládnout toho víc. suverénně, víš.

předloni to nevyšlo, ale loni jsem ji prosadila. k svátku. nejpřevratnější dárek k svátku. každej den jsem pak skákala a tancovala a vlastně ale nejvíc jsem jednoduše běhala na trampolíně. denně chvilku, pak dvě, postupně jsem se dostala na hodinu a tu jsem držela. potřebovala jsem šetrně trénovat svaly, aby líp fungovaly a daly oporu kloubům, ale aby při tom klouby netrpěly. z trampolíny seskočím a jsem doma. nestane se, že s šílenou náhlou bolestí někde zamrznu v lese a ostatní budou tak nějak rozpačitě koukat stranou a já metr po metru se budu sunout pomaličku k místu, kde počkám na Oa s autem. ono se mi to sice dlouho, dlouho už nestalo, ale stejně, ten strach tam byl, aby se to zase najednou nevynořilo, jako už tolikrát.
den po dni jsem si střádala sílu do kloubů a svalů, celý rok. každej den hodit trošku do kasičky svýho těla. toužila jsem vyběhnout do lesa. ale jak říkám, strašně jsem se bála.

je to jak nic
to totiž neváží víc
je to něco jak dech
jak přání na křídlech

díky Opi jsem začala. mami, poběžíš jen kousek, abys doběhla hned zase domů. já poběžím s tebou a zkusíš to pomaličku.
měla jsem cíl, uběhnout kilometr.

je to nemožnej cíl
kterej jsi vymyslil

svěřila jsem se Zuu. že chci běhat, ale že se obávám, že to ty klouby nezvládnou. tolik let oslabení, bolestí. a ona povídá: ale to se s tím asi budeš muset smířit, na celej život, že to asi už nepůjde.
ona to nemyslela zle, vůbec ne. úplně normálně, ona je totiž realistka. a toho si taky na ní cením. ale trochu mě to naštvalo. trošičku. nenechám si vzít naději, nikdy. ve svým těle jsem já, nikdo jinej. a jen já vím, co už se stalo za zázraky, z jakýho dna jsem se vyškrábala. když opravdu chceš, můžeš tomu hodně pomoct.
a tak jsem řekla: víš, já si myslím, že to tak není. že to je možný. skoro jsem přestala chodit a už se to zlepšilo úplně neuvěřitelně, já na tom makám. já myslím, že jednou můžu i běhat.
a tak jsem rok skákala a trénovala a někdo se tomu usmíval a klepal si na čelo a někdo řekl, ať se smířím. ale trénovala jsem dál. o víkendu doma ještě všichni spali a já už bušila do trampolíny.

je to jak sen
co ráno rozpustil den
nic není dost velkej cíl
aby ses nepokusil
volej k nebi přání
a všechno bude k mání

vlastně vůbec netuším, jak sen může ráno rozpustit den, nebo co to vlastně znamená, ale to je jedno. (aktualizace: díky, Rozmar, za vysvětlení, už jsem pochopila. zaměnila jsem podmět s předmětem.) v slunečním proudu tohoto léta pak jednou ráno jsme s Opi vyběhly. tolik jí vděčím za její podporu, společnost, trpělivost. podržela mě. měla jsem cíl uběhnout jeden kilometr a byla jsem připravená navyšovat denně po stovce metrů. ale během tří dnů jsem běhala tři kilometry, pak tři a půl. učiněnej, čistokrevnej zázrak. a to si držím.

touha je zázrak, kámo, zázrak!
touha je zázrak, kámo, zázrak!

tři a půl denně, ne víc. někdy by se chtělo běžet ještě dál, ještě víc, jen tak z radosti a bujnosti, která se odněkud podivuhodně vynořila... ale ne. držím se, nechci. jako jsem trénovala na trampolíně a pomaličku zátěží a pohybem získávaly klouby, svaly, vazy sílu, teď na tvrdé zemi to nechci vytúrovat a pak tvrdě dopadnout. vybírám si povrchy, ignoruju cyklostezky a asfalt, moje trasy vedou po lesních cestách, přes jehličí a listí, udupanou zem, kde je měkčí dopad. ne moc, ale často, pravidelně, denně si tak střádám do kasičky svýho těla bohatství, pro sílu, pro zdraví. jé, jak já rozumím hodnotě toho bohatství.
vím, že musím víc cvičit než běhat. aby svaly sílily a tu sílu si držely. běh je jedna třetina, někdy čtvrtina mýho "tréninku", zbytek je pilates a jóga, zpočátku řev z bolesti, pády a záchvaty smíchu, teď už čirý požitek z pohybu. a letošní svátek, další převratný dárek, podložka na jógu :) díky, drahý.
ale teď běžím a nevěřím svým očím. tolik nádhery kolem. výskala bych štěstím a nadšením. hltám všechno kolem, ty barvy, tvary, odstíny, opojné lesní vůně a doteky vzduchu. vzduch a slunce, co mě vítá na rozcestí. je to Slunečné rozcestí. potok, který mě zdraví hned na kraji lesa ukrytý pod zelenými trsy trávy. Utajený potok. chápu, proč sloveso zurčet je utvořeno právě tak a ne jinak. kapradí ozářené sluncem na kusu trasy vedle louky. Světelná louka. tenhle kousek cesty zbožňuju, je zalitá jasem a plná barev, s výhledem na kopce. po dešti září kapkami vody na stromech, na kapradí, na trávě, ráno svítí rosou.


je to jak třpyt
jako sluneční svit
úžasná měsíční zář
je to jak Boží tvář
je to skrytá síla
je to zlatá žíla


potom vybíhám kopeček a jsem zase v lese. po pravé straně míjím pískovcové skály, jsou tady z dob, kdy tu všude bylo moře, představ si to, tady všude to bylo pod vodou. ty skály, to jsou Dračí hlavy a za nimi Dračí jeskyně. tu objevil Sokol, on miluje draky. jednou se k Dračí jeskyni vydal a pochopil, že za ní jsou ještě další a další skály, špatně přístupné ve srázu, je to tajemná, úplně jiná země.

je to jak žár
pořádně velikej dar
je to jak letící drak
naprosto přesnej prak
je to hukot moře
je to pramen v hoře


jo, je to ohromnej Dar, že můžu. můžu! cesta začíná stoupat prudčeji a tady běžíme, běžíme pomaličku, ale stále běžíme, co to jde. ve třech čtvrtinách kopce máš pocit, že vyplivneš plíce, játra a já nevím co všechno, srdce divoce buší, nohy hoří a lije z tebe.


touha je žít
zůstat a neodejít
touha je padnout a vstát
a rány nevnímat
je to tlukot srdce
je to poklad v ruce

jenže tohle je život. opravdu Poklad, tvý tělo žije a hýbe se, už neodchází, je to obrovský. srdce pumpuje krev a dech se zase uklidňuje. víš, že musíš zas a znovu překonat hranice svýho těla, to je jedno jak úzký, široký, nesrovnávej se s nikým. musíš, protože aby tělo fungovalo, musí fungovat. aby pracovalo, musí pracovat. jeden den vynecháš a je to zas všechno kapku těžší a ty víš naprosto jistě, že už nechceš nikdy spadnout tam, kde to bylo. na dně, v posteli, o berlích. zamrzlá v lese. fuj.
z kopečka děti letí ohromnou rychlostí, já s ohledem na kolena trochu opatrněji, ale pak se neovládnu a rozpřáhnu ruce, letím taky. 
jsou to sváteční chvilky, když běžím s dětmi. ještě svátečnější, když běží O. společná radost. spolu se zastavíme u rybníka a vydechujeme. na skálu nad rybníkem nevlítneme rychle, ale pomaličku opatrně vstupujeme. u rákosí totiž často loví volavka. někdy ji vyplašíme, i když se snažíme pohybovat pomalu. to se pak vznese a letí přes rybník směrem k nám, takže si ji můžeme prohlídnout víc zblízka. ukáže široká rozpřažená křídla, naprosto specifickou siluetu vznešeného profilu a grafické detaily tmavé kresby peří. je úchvatné vidět ji pár okamžiků v pohybu, ale za naprosto zvláštní šťastný znamení  považuju, když se nenechá vyrušit, nevšimne si nás a klidně loví dál. ranní lov volavky viděti, šťastný den míti. nebo alespoň tu chvilku. stojí ve vodě, napjatě sleduje hladinu. anebo klidně spočívá na hladině a pluje kousek tam a sem. vždy elegantní a krásná. kolem ní z rybníka občas vyskočí ryba, jednou tam a pak tamhle, stříbrně se zaleskne v ranním vzduchu.

celý léto, každý ráno. výjimečně jsem vynechala. z různých tras se vyvinula tahle, nejkrásnější a nejdelší. vychutnávám každej metr. když vstanu dostatečně brzo, nepotkám vůbec nikoho, jen možná tu volavku. anebo jednou, pohled do hnědých očí srny z pár metrů, chvilku zamrzla na cestě, než vyrazila prudce do lesa. když prší, je jistota, že budu sama. ty ranní letní deště jsem si zamilovala. mokro všude, voda mi stéká po obličeji, rozstřikuju louže, mám mokro v botech. vrátím se úplně promočená a šťastná.

a já Daniela Landu neposlouchám, nesleduju. ale tuhle písničku jsem zas po čase zaslechla v rádiu a TAK mi sedla. a tenhle článek mě pobavil, vtipná přirovnání a barvitost...hihi. Andílek je druhá písnička, která mi sedla na některý...situace. ale jinak, neposlouchám ho a nebudu tu nic soudit. jsem ráda za tuhle písničku, protože je to tak, touha je zázrak a přáním, touhou toho může hodně začít, je to hybná síla lidskýho snažení a směřování. moje touha byla ohromná a dalo a dává to hodně práce, tolik, že bych nikdy netušila, že bych toho byla schopná, ale ta síla mi byla darována. a splnilo se mi toho hodně... tohle léto bylo o tom. nádhera. a tam do hloubky dolů a do výšky nahoru, tam ven a tam dovnitř já říkám jedno velký, ohromný, nekonečný DĚKUJU. klaním se až po zem tomu, kdo pohybuje listy stromů a určuje dráhy letících ptáků, kdo řídí bouře, posunuje brouky a taky léčí a uzdravuje.

* jen malá ukázka našeho sportovního či "sportovního" oblečení. ušila jsem toho už o dost víc a nefotím všechno, a tak to různě kombinujeme a ladíme, bavlněný úplet a funkční sportovní úplet (to je to modrý), zářivý barvy a sukně a růžový tkaničky.

* všechny fotky jsou díky Opi, z jejího mobilu (kromě kouta). děkuji, a nejen za to. pomohla mi, s velkou trpělivostí a pochopením. 

September 24, 2016

narozky v lese II * birthday in a forest II



































































































































* Opi si taky přála narozky v lese, s kamarádkami. užily si to, byl krásný den. a já na chvíli bez běhu a spěchu, spočinout v zeleni, ách. dostala divokou kytici a pěkný dárky. šila jsem jí batoh a dvě sukně. batoh si hned vzala do lesa. někdy příště sem dám víc fotek. ale sukně, ty sice vesele nosí, ale ty jsme ještě nestihly vyfotit. třeba ještě někdy, no. 
* dort si přála perníkový. děti milujou perník, co jim peču. místo mouky mletá slunečnice a kokos. místo cukru datlový krém, co dělám ze sušených datlí. donedávna s vejcem, ale zjistili jsme, že děti i vajíčko špatně snášejí. takže místo vejce odvar ze lněného semínka. perníkové koření, soda, upekla jsem placku a vyřízla z ní tři kruhy - patra dortu. promazat domácí rybízovodatlovou marmeládou a polít čokoládou - dokonalé. jen teď zrovna ještě k vejcím přibylo i kakao, které jsme vynechali. takže čokoláda je bílá s kakaovým máslem, kokosovým tukem, medem a pravou vanilkou, učiněná báseň. patra dortu jsem promazala marmeládou a proložila ostružinami a malinami. když se dort rozležel do druhého dne, byla to učiněná báseň, blaho...moc jsme si ho užili.
* Opi má skvělý kamarádky. jen tak zpovzdálí být u toho, pozorovat je, vnímat tu dívčí energii...moc pěkný :)

* vynechali jsme toho z potravin celkem vlastně mnoho. ale ten efekt je zřejmý, stojí to za to. na kůži dětí okamžité zlepšení. a my víme, že je to ozdravný proces ve střevech. tam se toho hodně děje a tam se to mění, zlepšuje se stav střev, mikroflóra a tím i imunita, zdraví celého těla. alergie mizí, všude to čtu, když si studuju o léčebné SCD nebo GAPS stravě. není to nic vycucaného z prstu, ale založené na lékařských výzkumech...takže nevzdáváme to a neztrácíme naději. mně spadly tyhle poznatky z nebes, požehnaný den, kdy se to stalo :)... a já, snesu jim modrý z nebe a uvařím a upeču cokoli nemožnýho, budu pozorovat jejich kůži den po dni a zkoumat, na co reagují. postavím se na hlavu a vymyslím nový recepty, jen aby se zlepšili. a oni se už zlepšili, takže super a jedeme dál. je krásný to pozorovat. vím, že jednou zase přibyde kakao a zase si dají i vajíčko, možnosti se rozšíří, já tomu věřím. jen dát čas hojení a uzdravování, získávání rovnováhy. ale efekt je jednoznačný, viditelný třeba i na tom, že skoro nechytají virózy, rýmy a tak. a jsou laskaví, denně chválí moje jídla a jedí je s velkou chutí, ujišťují mě, že jim nic nechybí. abych pravdu řekla, užíváme si ty jídla všichni. vždy jsem si užívala jídlo, ale teď, ještě mnohem víc. největší radost je totiž zdraví.