My photo
calenndula@gmail.com možná že něco i na zakázku..., máte-li zájem. zkuste napsat. platba i v naturáliích, třeba dobrý domácí med...

December 31, 2015

černý díry aneb p.f. 2016

vždycky píšu, že tento rok byl dobrý. každý rok to píšu. protože vždycky je něco dobrýho a kolik toho je, je hodně na mně.
ale abych pravdu řekla, teď už můžu, ty uplynulý roky, i když dobrý byly, na tom si trvám, byly těžký jako prase. sorry. fakt. v něčem jo.
a tenhle byl jiný a lehčí a radostnější. konečně, uf.

celý rok jsem detailně pracovala na významném vědeckém výzkumu, který se týkal černých děr. název projektu zněl Černé díry a jejich výskyt, povaha, chování.
tento výzkum mi dal dost práce a zužitkovala jsem v něm poznatky nejen z tohoto, ale z několika uplynulých let. alarmující výstupy tohoto projektu si ale velmi urgentně vyžádaly i druhý výzkum, který musel následovat co nejrychleji. na ten jsem získala dotaci z nevyčerpatelných tajných zdrojů a tu dotaci mi schválili okamžitě, pouze název mého plánovaného výzkumu stačil k tomu, aby se mi otevřela bezedná pokladnice sponzorských darů.
ten druhý výzkum jsem nazvala Černé díry a jak je eliminovat. Vnitřní práce.

 
ráda bych tady jen stručně uvedla hlavní závěry obou svých výzkumů.
nejprve se věnuji charakteristice fenoménu černých děr (1.), poté se zaměřuji na jejich eliminaci (2.). něco málo bude řečeno o jejich výskytu (3.)

1. charakteristika fenoménu.
černá díra hltá všechno, co letí kolem, chňapne a polyká. občas se zdá, že z ní taky něco vyletí, ale už si vlastně nepamatujete, co to bylo. možná se to jenom zdálo. když si člověk uvědomí, že krmí tu bezednou potvoru a v údivu ztuhne a ruku s posledním soustem odsune, ztichne a vyčkává, stane se velká věc.
možná si toho ta potvora všimla a nechápe, když krmení trvalo tolik let a desetiletí, kde to je? kde je žvanec? možná se rozčílí a začne mazec. ale to je fuk. pár modřin se zahojí a potrhaný triko zašiješ, no a co? to hlavní, co člověk získá, je to, co má zůstat jeho, co vždycky jeho bylo, co byl on. jeho síla se vrátí zase zpátky. jak se to vrátí, toho si zaručeně všimneš, to sakramentsky pocejtíš, ten úžasnej a přenádhernej rozdíl. jak ti bylo včera a jak je dnes.
pozná se to podle jasu v očích, rozzářené pleti, klidu v útrobách, jasné hlavy, vyrovnaného dechu a hlubokého spánku. pozná se to podle ohromné úlevy. pozná se to podle berlí válejících se v koutě.
tak dělej lišku. číhej. musíš permanentně monitorovat terén, svý teritorium, území. jestli tam někde nezeje, jestli tam není. plížit se a sledovat detailně toky energií. špízovat, kde to utíká. může to vypadat tak nevinně a bezelstně. jako hovor, jako myšlenka, jako sen. jako zvyk a návyk a jako drátěná košile z rezavého železa. jako samomluva, jako přátelská návštěva, jako dobrý skutek (tvůj či jejich, to je fuk), který náhle vyjeví svou druhou temnou tvář. trychtýř, do něhož to všecko sviští.

2. eliminace
jakmile to odhalíš, jdi od ní. nemusíš ji zacpávat, není třeba tomu spílat, nenávidět, nebo plakat lítostí. nemusíš dávat ultimátum, ani vyjadřovat zklamání či pobouření. není třeba na ni ukazovat a hodně o tom mluvit. jen se dívej pozorně. očíhni to ze všech stran. jak to vypadá, jak se to tváří. jak to funguje a čím se živí. každý má svý zcela specifický černý díry a nebývají stejný. prostě chvíli to pozoruj, ověř si pečlivě, jak je to, a co ji krmí. a už nikdy jí nedej nažrat, nikdy.
jasně, někdy to pochopíš, a pak stejně zapomeneš. zlozvyk je železná košile holt. takže zas přikrmíš, dáš nažrat jednou. a dáš podruhý. a zas je ti slabo. pamatuj si to a příště, příště ji obejdeš elegantním obloukem, ani okem o ni nezavadíš. je to vlastně strašně jednoduchý.
pozornost je nesmírně silný nástroj, určuje toky potoků.

3. výskyt
zásadní objev, který jsem učinila o černých děrách, je ten, že ať to vypadá jakkoli, že jsou venku, tam a tam a podívej tahle, ta je hrozná, co...je třeba si přiznat, že je vlastně tvoříme sami. hodně se tváří, že jsou někde vně a někdo jiný je jejich autorem, vlastníkem. tím, kdo to na mě posílá. ale ne. kdo určuje toky potoků mé pozornosti? někdy nejde zkroutit neodbytné myšlenky a ty zvyky měnit...co roste z hloubky minulosti, těžce se vykořeňuje. ale jen potichu poodejít, podívat se do sebe, jak to leží, jak to běží. chvíli nebýt v tom, ale venku. pak máš šanci vidět, kde je růst a kde je zánik.
takže závěr:
šetřit si síly a posílat je tam, kde to roste, nemizí.
dívat se a dívat a poodejít z míst, kde to mizí.
na místa, kde je půda úrodná. kde vše dobré roste a kvete.


a tak ti přeju, do novýho roku a do novýho života, ať tvý potoky tečou loukama s travnatými břehy s jemným pískem na dně. tam, kde můžeme být bosi. kde kvetou všelijaký kytky a lítaj motýli, občas vážka. ať se přijde myška umýt a ptáci napít. i včely ať pijí z klidné zátočinky pod olšovím na okraji lesa.
ať spočíváš v náruči Země daleko od všech černejch děr, tam, kde všechno voní, voda je čirá, kde to kvete tak, že i skrze tebe prochází vůně a kvetení a nekonečná čirost.
a není blbý si to přát.
a není třeba se za to stydět.
protože nic jinýho stejně nemá cenu.
 
 
 
 
























 
foto: Vitrajjan

December 29, 2015

vlna pro Rosu * yarn for Rosa






























* Zářivá Rosa je kamarádka. má ráda tyrkysovou. a to až tak, že natřela na tyrkysovo kurník pro Marunu a Jarunu. je velice talentovaná a dělá si, co chce, což se mi hodně líbí. vždycky se jen divím, něco si vymyslí, naplánuje a prostě to udělá. napíše knížku. vydá knížku. kreslí. píše pro časopis. jede na tajný výlet. uvaří si dobrý jídlo, a umí si ho výborně vychutnat (v tom jí naprosto rozumím)
umí si dělat radost. všechno špatné umí přetavit ve svém životě v to úplně nejlepší a ještě z toho vychází Zářivá. v tom a mnohém dalším mě inspiruje.
Roso ♥ dík za kamarádství.



December 27, 2015

vánoce * christmas















































































 bez cukru, bez mléka, jako vždy. ale letos navíc i bez mouky. a většinou i bez vajec, aspoň co je tady. ještě byly kešu sušenky slazené datlovou marmeládou, a v nich bylo vajíčko. ty jsem nefotila.

raw cukroví. rozinky, datle, mák, kokosový tuk.







perníčkové raw: rozinky, datle, sušená jablka, mandle, kokos, perníkové koření. 




raw rohlíčky. těsto: lískové ořechy, med, panenský kokosový tuk.
krém: kešu, med, kakao, kakaové máslo, panenský kokosový tuk
poleva: kakaové máslo, med, kakao
tyhle rohlíčky jsou mým favoritem. a Sokolovým. dělala jsem je na motivy tohoto receptu. už jsem dělala druhou várku. je dobré je uchovávat v ledničce a část si zamrazit. na fotce ten bílý povlak je jinovatka z mrazáku.
pokud nechcete dlouze sušit základ a netrváte na raw, dají se měsíčky za chvíli i upéct v troubě, druhou várku jsem právě pekla.
doporučuju, jsou božské.



bílá čokoláda, v ní je pražený lískový ořech, rozinky a kustovnice.
složení: kakaové máslo, med, pravá vanilka. tyhle taky mizí strašně rychle, opět jsem dělala napodruhé dnes.
aby se čokoláda krásně spojila, je potřeba znát pár fíglů. dlouho mi to nešlo, až jsem prostudovala zahraniční zdroje a už to mám! od té doby dělám domácí čokolády, bílé, tmavé, s ořechy, semínky, rozinkami...a ony stále záhadně mizí z lednice.
jestli má někdo zájem, napište si o fígle :)
jsem ráda, nakonec jsem na to přišla. bez cukru a bez mléka a strašně dobrý, můžou to i naši alergici.


* většinu fotek fotila Opi. myslím, že je to dost poznat :). je prostě dobrá. 


















December 25, 2015

růžový polštářek * pink pillow







































* dárek. pro někoho, kdo růžovou a aspoň trochu sladkosti potřebuje jako sůl a někdy už mě to fakt neba. 
* ale prostě dárek no. líbil se. recyklovala jsem čtverečky z kytiček nočních košil.
* ono když se s tím starým popracuje, zase to je pěkné. najde to nový smysl. ušito ze starých nočních košil.

Sokol má džíny * Socol has jeans




























* džíny pro Sokola z látky od Zubatý. hm, tak trochu doufám, že to Zubatá nečte a neví, jak jsem ji nazvala :)
* no a už jsem mu ušila i druhý stejný. kolenní partie má prakticky dvojí vrstvu a ne nadarmo, už to má ošoupaný. ty úzký džíny mu děsně slušej :)
* myslím, že jsem pěkně přeložila Sokola do angličtiny.



bíglmajer















































































heleď to je jak tendlencten... jak to....jo, bídlmajer. víš co? jak měli ty měšťani ty polstrovaný věci...
no jo, já vim, ale...hele, to se takle nemenuje.

asi stárnu nebo co. chvíli mi to chroustalo...než mi došlo, jak je to správně.
ale taky mi došlo, že ty polštáře, co jsem chtěla, kulatý, mi nějak vyšly trochu jinak. takže jak jsem je došila, hned jsem se jim smála.
přijdou děti domů a jééé, mami, co to je? hahaha, chichí, hele...
přišla návštěva a jééé, co to tu máte? pusu od ucha k uchu a už hází polštářema. hahaha, to je sranda.
no jo, taky se směju.
jak je vidím, tak se směju. vlastně tak nějak nám tu sem trochu nesedí.
ale jsou krásně hebký a měkký a to jsem chtěla. recyklace ze zbytkárny v továrně, drsný sever a kovové ohromné mašiny, paní v zástěře. a další recyklace, náplň odstřižky vatelínu z textilní výroby.
přidaná hodnota navíc: smích.
říkám jim bíglmajer. měla bych pozvat bíglí holku od sousedů a vyfotit ji na polštáři.

a deka, další recyklace. moje staré oblečení v oblíbených barvách...a vzorech...
pěkné materiály je škoda vyhodit. a vzpomínky... šaty, v nichž se nosil pod srdcem malej Sokolík stočenej do klubíčka. takovej králíček hubenej to byl, když vylez.
sukně, v níž jsem učila ty spratky zbohatlický rusácký. ba ne, pár jich bylo z Ruska, ale i Ukrajina, Bělorusko...ojediněle třeba Kyrgyzstán. kdoví, jak dneska spolu vycházejí. zpívali tenkrát naše teta peče léta na Vánoce vánočku...a pak taky Vínééééčko bíléééééé...
zářivé šaty jednoho léta, kdy byly děti ještě malé. stály 10 korun v seku, čistý len.
jo jo.

* fotky pohovky...málo světla...jsou mizerně nejasný. no jo. 
* ta deka byla  blesková. dělala jsem ji v ohromné radosti jeden den, i s ručním lemováním, to se mi ještě nikdy nestalo se žádnou dekou. a zase zmizla kupička oblečení a povalování na gauči dostalo zářivou příchuť. vlastně se skoro na gauči neválím. skoro vůbec tam nebývám, nebaví mě to. ale kolem Vánoc jsem v sobě válecí gen přeci jen objevila a občas...trošku...áááááách. je to príma.